Je dcerou slavného písničkáře Vlasty Redla a svým způsobem souputnicí světoznámé hudebnice Markéty Irglové. Pokrevní pouto ani spřízněnost domovem jí však nebrání, aby se vůči oběma valašským hvězdám přátelsky vymezovala. „Jsem prostě svá," říká písničkářka s mandolínou přes rameno.
Stejně jako Markéta Irglová pocházíte z V alašského Meziříčí. Obě jste osobité autorské zpěvačky. Nežárlíte na její slávu?
To bych pak musela žárlit snad na každého úspěšnějšího muzikanta z Valmezu a že jich tam pár máme. Markétu znám od dětství, měla jsem ji dokonce v družstvu na táboře a upřímně se raduju z jejího úspěchu. Abych pravdu řekla, tak jsem vlastně ráda, že mě nic podobného nepotkalo, protože dosáhnout vrcholu kariéry hned ve dvaceti letech, to musí být strašně zavazující.
Co je perlička, ona vystupovala s Glenem Hansardem, vy jste natáčela se Stevem Wallem z The Walls. Irové jsou mezi holkama z V alašského Meziříčí v módě?
To se tak prostě sešlo - irské kapely k nám totiž jezdí pravidelně na festival Valašský špalíček od roku 2001, kdy tam hráli poprvé The Frames s Glenem. No a v roce 2004 přijeli do Valmezu The Walls. S jejich lídrem Stevem jsme si vzájemně hodně sedli, a když jsme s vydavatelem mé desky Milanem Kuchynkou přemýšleli, kdo by ji mohl hudebně produkovat, napadlo nás oslovit právě jeho.
Markéta Irglová vedla v tomto muzikantském valašsko-irském partnerství ještě jednu nepřehlédnutelnou kolonku: love story.
I mně to samozřejmě podsouvali. Jedny bulvární noviny se chytly toho, že obě natáčíme s muzikanty z Dublinu, a že s ním něco mám. Jenže já se Stevem ani s žádným jiným Irem nechodím a nikdy jsem nechodila. Náš vztah je profesní, kamarádský. A už to budou dva roky, co jsme se viděli naposled.
Proč jste opustila osobité Valašsko a usadila se v Praze?
Nikdy jsem neplánovala žít v Praze, ale studovala jsem tu vysokou školu a pak mě tu přidržely citové vztahy. Moje bývalá kapela Docuku i současná Garde ovšem sídlí ve Valmezu, takže stejně pendluju tam a zpět. Ale takto to určitě není definitivní.
Nářeční tón si pořád držíte, používáte jej i v některých písničkách. To je stylizace, nebo přirozenost?
Nářeční tón používám podle toho, s kým zrovna mluvím. Ve svých písničkách nářečí rozhodně nemám, ty jsou striktně spisovné, dokonce jsem vedla kdysi s textaři velký boj ohledně toho, že jsem nechtěla zpívat jedno slovo s koncovkou v obecné češtině. Písničky v nářečí jsou jen ty původně lidové nebo pak ohlasové - např. „Otevřte sa, mraky", která je schválně stylizovaná jako „pseudovalašská". Ale protože jsem z Valašska, myslím, že mám právo zpívat valašské písničky. Moje babička ještě v sedmdesáti chodí zpívat do krúžku, druhá babička je ze Slovenska z Horehronu, tam je to folklorně ještě čistější než u nás. Takže je to asi ve mně a já se tomu nevyhýbám, ale rozhodně na tom nehodlám stavět kariéru. I to byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem odešla z Docuku - chci raději dělat své vlastní věci.
Končí sčítání lidu, jakou jste uvedla národnost?
Nakonec moravskou.
Jaký pro to máte důvod?
Jaký? No tak narodila jsem se na Moravě, tak asi proto. Ale není to pro mě nic životně důležitého, hlavně se považuji za Češku z České republiky.
To máte po tátovi, že při vystoupení střídáte několik nástrojů?
Na akordeon jsem chodila do hudebky, ale už ho ani nemám. Asi bych ještě zahrála nějaké základy, ale teď je prostě u ledu. Vždycky jsem strašně moc chtěla umět na klavír, ale naši mi ho nikdy nekoupili. Teď mi jeden doma stojí, kamarád si ho tam uschoval kvůli stěhování, ale už nemám ten čas a ambice jako tehdy. Jinak na vše, na co teď hraju aktivně, jsem se učila sama. Na kytaru jsem začala hrát ve čtrnácti, na mandolínu potom kvůli kapele Docuku - kluci mě sice chtěli původně jen na zpěv, ale mě by asi nebavilo na koncertech jen tak stát. Kytara už byla zabraná a mandolína mě lákala už dřív, takže jsem aspoň měla motivaci se do ní pustit.
V podání bluegrassových hráčů jsou mandolínové party pěkný nářez.
No, tak to u mě fakt nehrozí, hraju na ni podobným způsobem jako na kytaru - moc si nelibuju v sólech, spíš v akordech a nějakých riffech, vyhrávkách.
Často vystupujete sólově, bez kapely. Jak ten nástrojový arzenál bez auta dopravujete?
Vypadám u toho jako vánoční stromeček, ale mám systém. Na zádech kytaru, přes rameno přehozenou mandolínu a za sebou táhnu kufřík s věcmi, šňůrami a loop stationem (krabička na zvukové efekty; pozn. red.). A hledám spoje bez přestupů.
A co elektrická kytara? Pokud vím, hrajete i na ni.
To sice jo, ale používám ji jenom s kapelou. Tu bych s kombem sama už fakt neuvezla. Takže když někde hrajeme, kluci mi ji dovezou až na místo. Což je trochu nepraktické, protože když ji s sebou přivážejí a zase odvážejí do Valmezu, nemůžu na ni v Praze cvičit - takže by se mi hodily kytary dvě!
Čím se vlastně živíte oficiálně?
Dělám finanční manažerku v občanském Sdružení dobrovolných aktivit. Starám se o peníze, o sestavování rozpočtů a účtování dotací. Naštěstí mám volnou pracovní dobu, protože chodit do práce od osmi od rána do čtyř prostě nemůžu. A obdivuju kolegy - muzikanty, kteří jsou schopní táhnout ty dlouhé štreky - vrátit se někdy ve čtyři ráno z koncertu a v sedm vstávat do práce. Párkrát se to dá zvládnout, ale snažím se tomu vyhýbat, jak to jde.
Jenže muzikou se asi neuživíte, co?
Zatím ne, ale lepší se to. Koncertů pořád přibývá, uvidím, kam se to časem vyvine. Taky se mi stala taková skvělá věc, že mě oslovila kapela Traband, jestli bych jim nenahrála mandolínu na připravovanou desku, která vyjde v květnu. No a z nahrávání dvou písniček je najednou hostování na jejich koncertech - hraju s nimi pár jejich písniček, a když je na to prostor, dostanu i takzvané „okénko hosta" a hraju i pár věcí mých. To je pro mě velká zkušenost a radost.
Skládáte hudbu, hrajete na několik nástrojů. Jste, s prominutím, použitelná i mimo pódium?
Jako vystudovaná ekonomka umím dobře počítat. Držet rodinnou kasu by nebyl problém. Ale vážně... Vaření mě sice moc nebaví, ale hlady neumírám a obecně si myslím, že jsem dost praktická žena - a jelikož bydlím sama, domácím pracem se nevyhnu stejně, jako kdybych měla rodinu.
A budete ji mít? V jedné ze svých písniček zpíváte: „Jen já se pořád nevdala, jsem divná a pomalá".
Ten text je samozřejmě myšlen s nadsázkou, je věnovaný bezdětným po třicítce a týká se tedy i mě. Z tlaku okolí a otázek na děti se snažím nic nedělat, tyto věci nemá smysl uspěchat, až to přijde, tak to přijde.
Co rodina, ze které jste vzešla? Cepoval vás táta muzikantsky?
Od mých dvou let se mnou nebydlel a ani jsme se moc nevídali. Tím je hodně věcí daných. Byl spíš takový otec v povzdálí, takže mě necepoval ani v muzice ani v ničem jiném.
Jaký máte vztah teď?
Doslechlo se mi, že je na mě pyšný. Možná i proto, že jsem z celé široké rodiny jediná, kdo udělal vysokou školu. Jinak mi dal moji první pořádnou kytaru se snímačem, později taky mandolínu. Jak už jsem říkala, začali jsme se poznávat později a časem jsme se skamaráďovali, a teď na „stará kolena" máme hezký vztah. Já ho respektuju, on zase mě.
Radí vám s muzikou?
Hned když jsem začala hrát v Docuku a vypadalo to, že to s muzikou myslím trochu vážně, jsme se domluvili, že se bude držet stranou. Chtěli jsme zabránit spekulacím o tom, jak mi tatíček šlape cestičku, a myslím, že se nám to povedlo. Mám pocit, že lidi vnímají, že jdu jinou, vlastní cestou.
Neříkejte, že si ani vaši desku neposlechne a nepřijde na koncert?
Desku slyšel, až už byla hotová. Vím, že kdybych s ní za ním přišla dřív, měl by milion připomínek a zlepšováků, a jistě velmi užitečných, ale byla to moje deska, ne jeho. Zrovna nedávno přišel v Brně na koncert a celou dobu poslouchal naprosto pozorně, což se snad do té doby ještě nestalo. Pak jsme jeli k němu a rozebírali to. Začal: „Hlavně se mi tady nerozbreč, vy ženské hnedka brečíte, když vás někdo kritizuje...", ale nebyl důvod plakat. Měl věcné připomínky, dobré tipy. Bylo to moc fajn. I proto, že to bylo v podstatě poprvé.
| < Předchozí | Další > |
|---|
