Countryworld.cz, 17. 4. 2011, Evžen Müller, umístění článkudzde
Přestože Lucie Redlová vstoupila jako členka valašsko-meziříčské skupiny Docuku na hudební scénu již na začátku nového tisíciletí, hrála, skládala a zpívala až donedávna vcelku nenápadně. Teprve sólové album První, poslední, které vydala v roce 2009, upozornilo na její výrazný autorský i interpretační talent. Poslední dobou je o ní slyšet stále častěji a protože se navíc nečekaně zapletla s kapelou Traband, požádal jsem Lucii o odpovědi na několik otázek.
„Jsem na ni pyšný, protože ona je ze všech mých dcer ta úplně nejšikovnější“, řekl o vás Vlasta Redl v rozhovoru pro časopis Folk. A protože považuji písničku Otevřete sa, mraky, k níž jste složila melodii, za skvost srovnatelný s těmi nejlepšími, které váš otec napsal, nemohu si odpustit otázku: Ovlivnila vás jeho muzika?
Nebudu tvrdit, že neovlivnila; možná narozdíl od jiných jsem v dětství či pubertě neměla nějakou velkou potřebu se proti němu ani jeho muzice vymezovat – byla pro mě v dětství totiž skoro jediným pojítkem s ním – naši se rozvedli, když mi byly 2 roky. Dá se říct, že jsem jeho normální fanynka a sama jsem zvědavá, co předvede s novou kapelou, kterou dává dohromady!
Ohlédnu-li se za vaší dosavadní hudební praxí, zaznamenám vedle vydařených nahrávek s kapelou Docuku nebo nenápadného a křehkého sólového debutu První, poslední i jakousi permanentní snahu najít své místečko na hudební scéně. Hledáte a přemýšlíte, jak najít tu správnou parketu v showbyznysu nebo to neřešíte a hrajete, co vás právě baví a řídíte se jen vlastním instinktem?
Řekla bych, že je to kombinace obojího – člověk hledá, a pokud se přitom řídí aspoň trochu svým instinktem, tak většinou i najde :-) Nevím, prostě píšu písničky tak, jak to cítím, a je evidentní, že to není ani pop ani heavy metal. Mám nějakou svou představu, ale zase ne úplně ostrou; můj vkus a tedy i to, co sama hraju, se teď docela vyvíjí. Například jsem si před rokem pořídila elektrickou kytaru a vůbec bych se nebránila tomu, posunout vyznění mých písní někam víc do bigbítu. Uvidíme...
Docuku jsou pro vás již minulostí. Jak zpětně hodnotíte tuto etapu své hudební dráhy?
Rozhodně kladně :-) Docuku byla velká škola, moc jsem se naučila a kdoví, jestli bych vůbec dostala odvahu vylézt sama na jeviště, kdybych se s nimi nejprve trochu neotrkala! Taky jsem za ty roky zjistila, že demokracie v kapele je hrozně fajn, ale když v ní chybí lídr, pak celá kapela může stát na místě. Nejde o to, že bych klukům v Garde diktovala, co a jak mají hrát, to vůbec, ale mám prostě jasno například v tom, kde hrát a jakým akcím se naopak vyhýbat a nemusím v tom nikomu ustupovat. Tolerance a ústupky jsou fajn do určité míry, ale když je toho moc, tak pak nakonec stejně není spokojený nikdo, pokud má každý v kapele diametrálně odlišnou představu...
Poslední dobou hodně koncertujete ať už sólově nebo se skupinou Garde. K tomu ale máte ještě stálé zaměstnání. Daří se vám to skloubit dohromady?
Musela jsem si najít takovou práci, aby to skloubit šlo :-) Volná pracovní doba je pro mě prakticky nutností, protože vrátit se ve tři v noci z koncertu a ráno být v osm v práci, to prostě nejde dohromady. No a obecně zjišťuji, že být na volné noze mi vyhovuje úplně nejvíc, takže bych se ráda vydala tímto směrem.
Na jednom z vašich sólových koncertů mě zaujalo i několik písní, ve kterých jste experimentovala se zvukovými smyčkami mandolíny. Pokračujete i v tomto směru?
Ano, ráda bych si tím pomáhala na koncertech, které musím táhnout úplně sama, je to myslím příjemné zpestření i pro posluchače. Myslím ale, že na tom asi nebudu nikdy stavět celou produkci, jako to dělají například mí oblíbení Longital.
Texty k písničkám si málokdy píšete sama, často využíváte verše svých přátel. Který textař (textařka) vám aktuálně nejvíce mluví z duše?
No, abych pravdu řekla, tak co se týče nových textů momentálně žádný - Radka Bzonková má ročního syna a trochu jiné starosti a Jakub Horák má svoji kapelu, takže píše pochopitelně spíše pro sebe. Dva nové texty mi ale v poslední době poslala i Lada Šimíčková (Hiclová), jejíž Vrba je i na mé desce – a třeba se spolupráce ještě prohloubí. Je ale fakt, že jsem nikoho z mého okruhu teď ani moc „nehonila“, protože jsem spíš potřebovala rozjet kapelu a na tvorbu nových věcí nebylo tolik času. To by se teď ale mělo změnit.
Pocházíte z Valaškého Meziříčí, v současnosti ale žijete v Praze, kde jste také studovala. Má na vaši muziku Praha nějaký vliv?
Bude to znít asi zvláštně, ale já mám pocit, že nijak výrazný. Ještě doma na střední jsem u nás v M-klubu ve Valmezu vymetala v podstatě všechny koncerty a nemám pocit, že by mi tam něco unikalo jen proto, že jsem nebyla v Praze. I k nám se během svých turné stavují zahraniční kapely zvučných jmen (naposled třeba The Young Gods), takže co se týče nějakého elementárního přehledu o hudební scéně, ten mi myslím nechybí. Kromě toho jsem si uvědomila, že většina pro můj život zásadních koncertů či setkání stejně proběhla tam. Ať už to bylo setkání s vydavatelem mé první desky Milanem Kuchynkou (jehož otec ostatně M-klub založil) nebo producentem Stevem Wallem (který přijel hrát do Valmezu na festival se svou kapelou The Walls).
Jednou z posledních, a nutno říci že také trochu nečekaných novinek, je vaše koncertování se skupinou Traband. To navíc vyústilo i ve společné nahrávání nového alba Trabandu. Jak k tomu došlo a jaký máte z odehraných koncertů pocit?
Toto spojení ukazuje, co svede síla myšlenky. Bylo to v září na jejich koncertě ve Futuru, kdy jsem si pomyslela: „Kurník, to je ale kapela, těm to parádně šlape, s nimi si tak někdy zahrát“ – a to jsem myslela „s nimi“ jakože třeba před nimi, na jednom pódiu! No a do měsíce mi Jarda Svoboda napsal mail, jestli bych jim nenahrála mandolínu na chystanou desku. Štěstím jsem úplně nadskočila :-) Tu nabídku mi prý dal na základě toho, že se mu líbí moje deska. No a pak už to vzalo rychlý spád – přes zkoušku, společné vystoupení na únorovém koncertě v Praze a neplánovaný odjezd na dvoudenní turné... Je to velká zkušenost, radost a spousta legrace. Už mám nahráno, album se teď míchá a 2. 6. proběhne ve Futuru křest, kde zřejmě nebudu chybět. A vypadá to, že se s nimi objevím i na pár letních festivalech.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru!
„Jsem na ni pyšný, protože ona je ze všech mých dcer ta úplně nejšikovnější“, řekl o vás Vlasta Redl v rozhovoru pro časopis Folk. A protože považuji písničku Otevřete sa, mraky, k níž jste složila melodii, za skvost srovnatelný s těmi nejlepšími, které váš otec napsal, nemohu si odpustit otázku: Ovlivnila vás jeho muzika?
Nebudu tvrdit, že neovlivnila; možná narozdíl od jiných jsem v dětství či pubertě neměla nějakou velkou potřebu se proti němu ani jeho muzice vymezovat – byla pro mě v dětství totiž skoro jediným pojítkem s ním – naši se rozvedli, když mi byly 2 roky. Dá se říct, že jsem jeho normální fanynka a sama jsem zvědavá, co předvede s novou kapelou, kterou dává dohromady!
Ohlédnu-li se za vaší dosavadní hudební praxí, zaznamenám vedle vydařených nahrávek s kapelou Docuku nebo nenápadného a křehkého sólového debutu První, poslední i jakousi permanentní snahu najít své místečko na hudební scéně. Hledáte a přemýšlíte, jak najít tu správnou parketu v showbyznysu nebo to neřešíte a hrajete, co vás právě baví a řídíte se jen vlastním instinktem?
Řekla bych, že je to kombinace obojího – člověk hledá, a pokud se přitom řídí aspoň trochu svým instinktem, tak většinou i najde :-) Nevím, prostě píšu písničky tak, jak to cítím, a je evidentní, že to není ani pop ani heavy metal. Mám nějakou svou představu, ale zase ne úplně ostrou; můj vkus a tedy i to, co sama hraju, se teď docela vyvíjí. Například jsem si před rokem pořídila elektrickou kytaru a vůbec bych se nebránila tomu, posunout vyznění mých písní někam víc do bigbítu. Uvidíme...
Docuku jsou pro vás již minulostí. Jak zpětně hodnotíte tuto etapu své hudební dráhy?
Rozhodně kladně :-) Docuku byla velká škola, moc jsem se naučila a kdoví, jestli bych vůbec dostala odvahu vylézt sama na jeviště, kdybych se s nimi nejprve trochu neotrkala! Taky jsem za ty roky zjistila, že demokracie v kapele je hrozně fajn, ale když v ní chybí lídr, pak celá kapela může stát na místě. Nejde o to, že bych klukům v Garde diktovala, co a jak mají hrát, to vůbec, ale mám prostě jasno například v tom, kde hrát a jakým akcím se naopak vyhýbat a nemusím v tom nikomu ustupovat. Tolerance a ústupky jsou fajn do určité míry, ale když je toho moc, tak pak nakonec stejně není spokojený nikdo, pokud má každý v kapele diametrálně odlišnou představu...
Poslední dobou hodně koncertujete ať už sólově nebo se skupinou Garde. K tomu ale máte ještě stálé zaměstnání. Daří se vám to skloubit dohromady?
Musela jsem si najít takovou práci, aby to skloubit šlo :-) Volná pracovní doba je pro mě prakticky nutností, protože vrátit se ve tři v noci z koncertu a ráno být v osm v práci, to prostě nejde dohromady. No a obecně zjišťuji, že být na volné noze mi vyhovuje úplně nejvíc, takže bych se ráda vydala tímto směrem.
Na jednom z vašich sólových koncertů mě zaujalo i několik písní, ve kterých jste experimentovala se zvukovými smyčkami mandolíny. Pokračujete i v tomto směru?
Ano, ráda bych si tím pomáhala na koncertech, které musím táhnout úplně sama, je to myslím příjemné zpestření i pro posluchače. Myslím ale, že na tom asi nebudu nikdy stavět celou produkci, jako to dělají například mí oblíbení Longital.
Texty k písničkám si málokdy píšete sama, často využíváte verše svých přátel. Který textař (textařka) vám aktuálně nejvíce mluví z duše?
No, abych pravdu řekla, tak co se týče nových textů momentálně žádný - Radka Bzonková má ročního syna a trochu jiné starosti a Jakub Horák má svoji kapelu, takže píše pochopitelně spíše pro sebe. Dva nové texty mi ale v poslední době poslala i Lada Šimíčková (Hiclová), jejíž Vrba je i na mé desce – a třeba se spolupráce ještě prohloubí. Je ale fakt, že jsem nikoho z mého okruhu teď ani moc „nehonila“, protože jsem spíš potřebovala rozjet kapelu a na tvorbu nových věcí nebylo tolik času. To by se teď ale mělo změnit.
Pocházíte z Valaškého Meziříčí, v současnosti ale žijete v Praze, kde jste také studovala. Má na vaši muziku Praha nějaký vliv?
Bude to znít asi zvláštně, ale já mám pocit, že nijak výrazný. Ještě doma na střední jsem u nás v M-klubu ve Valmezu vymetala v podstatě všechny koncerty a nemám pocit, že by mi tam něco unikalo jen proto, že jsem nebyla v Praze. I k nám se během svých turné stavují zahraniční kapely zvučných jmen (naposled třeba The Young Gods), takže co se týče nějakého elementárního přehledu o hudební scéně, ten mi myslím nechybí. Kromě toho jsem si uvědomila, že většina pro můj život zásadních koncertů či setkání stejně proběhla tam. Ať už to bylo setkání s vydavatelem mé první desky Milanem Kuchynkou (jehož otec ostatně M-klub založil) nebo producentem Stevem Wallem (který přijel hrát do Valmezu na festival se svou kapelou The Walls).
Jednou z posledních, a nutno říci že také trochu nečekaných novinek, je vaše koncertování se skupinou Traband. To navíc vyústilo i ve společné nahrávání nového alba Trabandu. Jak k tomu došlo a jaký máte z odehraných koncertů pocit?
Toto spojení ukazuje, co svede síla myšlenky. Bylo to v září na jejich koncertě ve Futuru, kdy jsem si pomyslela: „Kurník, to je ale kapela, těm to parádně šlape, s nimi si tak někdy zahrát“ – a to jsem myslela „s nimi“ jakože třeba před nimi, na jednom pódiu! No a do měsíce mi Jarda Svoboda napsal mail, jestli bych jim nenahrála mandolínu na chystanou desku. Štěstím jsem úplně nadskočila :-) Tu nabídku mi prý dal na základě toho, že se mu líbí moje deska. No a pak už to vzalo rychlý spád – přes zkoušku, společné vystoupení na únorovém koncertě v Praze a neplánovaný odjezd na dvoudenní turné... Je to velká zkušenost, radost a spousta legrace. Už mám nahráno, album se teď míchá a 2. 6. proběhne ve Futuru křest, kde zřejmě nebudu chybět. A vypadá to, že se s nimi objevím i na pár letních festivalech.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru!
| < Předchozí | Další > |
|---|
