Karlín. Praha. Slunné odpoledne, paprsky se odrážejí od skleněných komponent andministrativní budovy s názvem vonícím dálkami - Nile House. I uvnitř, jsem tak trochu jako v teráriu. i když, v teráriu bývají myši, tady jsou spíš kočky. Ta blonďatá v padnoucím pracovním kostýmku, která se prosmykla chromovanými turnikety jde ke mě. Sluší jí to. Udělal bych pro ni PRVNÍ, POSLEDNÍ. Určitě ji její šéf očumuje, v pracovní době, bídák, namísto toho, aby rozšiřoval kapitál společnosti a podepisoval kontrakty za nekřesťanské peníze. Jeden majitel ale je japonec, a japonci křesťanství myslím zase tak nežerou, takže je to asi v pořádku.
Ruku v ruce vyrážíme s Andreou podvečerní, vlahou jarní Prahou. U Nile House se cesta vine podél Vltavy, na které se odráží jarní slunce a odvážnější kánoisté se pokouší utopit sebe i loď. Rozšafně tlachám o muzice, o filmech a o krásách gotické architektury, jako kdybych ji sám vymyslel. Andrea je ale vstřícná, když jde o to, courat se městem, je přístupná téměř všemu, prožívá téměř orgasmické stavy. BOJÍM SE, aby samým blahem neuletěla někam vzhůru, už takhle mě nevnímá a stále vyráží nadšené "Óch" a "Ách". Jak může někoho takhle rozrušit starý dům s pěkně opravenou fasádou a několika platany na chodníku, to opravdu nechápu. Už jsme ale sehraní, Andrea je motor naší cesty, já PILOT.
Na Jiráskově mostě potkáváme Porsche. Jsem nadšený. Jeho motor si vrní jako nedočkavá kočka. Koukám po něm tak intenzvivně, že do mě málem vrazila nějaká BALKÁNSKÁ babička v šátku a s košíkem. Praha je silně globalizovaná, češtinu, abys pohledal s lucerničkou.
Smíchov, hledáme Futurum. Hledáme ho velmi intenzivně, takže se vůbec nevšímáme, že stojíme přímo před ním. Z druhého chodníku na nás mává Cácorka s Martou. Marta vnese vždy do mého uvadajícího života novou, neotřelou vzpruhu. Nikdo jiný na světě totiž nedokáže komentovat svůj odmítnutý scénář slovy "No a co, u nás v Mileticích jsem za hvězdu". Srdečně se s oběma přízraky vítáme, objímáme, líbáme a v Cácorčině případě se i rituálně očucháváme. Trvalo mě přibližně tři roky, než jsem se to správně naučil, teď to učíme pomalu i Martu. Celkem jí to jde, ale měla by trochu přidat na výrazu.
U pokladny se dožaduji slíbené slevy, ale slečna, i když je milá, prohledává VIP seznam odshora i odspoda, ale nikdo mého jména tam není. Marta se dožaduje rychlejší koupě lístků s tím, že koncert začíná už za hodinu a čtvrt a ona nechce přijít pozdě. Já zase nechci platit čtyři lístky po 200,- korunách a tak přesvědčuji slečnu, že tam být mám, že Lucku znám, tedy Lucii, ona má radši, když se jí říká Lucie, což asi slečna v pokladně ví, takže na mě kouká s podezřením, že Lucii vůbec neznám, když ani nevím, jak má ráda, když se jí říká. Marta hučí, abych nezdržoval, že chce lístky. Asi jí něčím bouchnu. Slečnale nakonec povoluje a šeptá mě, abych to tedy nikomu neříkal, že mě ty lístky za 150,- Kč dá a že mě tam dopíše. Marta mě strká od okýnka a nahlas se dožaduje čtyř lístků za 200,- Kč. Slečna je zmatená. Odstrkuji Martu a vysvětluju slečně, že je to naše kamarádka, kterou si na odpoledně občas bereme z léčebny, že má encefalitýdu. Dostali jsme lístky. Marta se nahlas a velmi zřetelně diví, proč jsou za 150,- Kč, když mají stát 200,- Kč. BEOWULF přemohl Grandala, ale kdyby narazil na Martu, rozplakal by se.
Sál se plní lidmi. Po dlouhé době vidím Arnošta. Vypráví mi zajímavé historky ze svého života, asi je nějak přitahuje. Seznamuji se s Inkou, je moc příjemná, nemít svoji vlasatici, bych bych pravděpodobně zamilován. Doufám, že se skamarádíme, málokdo mě zaujme takhle napoprvně. Naposledy moje nemesis Cácorka. Když potom Inka s Lucií mají duet, je to úplné SAMIČÍ BLUES. Má temná duše plesá a má téměř chuť nebýt padouchem, řečeno s Hogem Fogem.
Koncert jede. Držíme se s Andreou a podupáváme si do rytmu. Každý do jiného. Občas do stejného, ale ten je pak zase lichý. Záda nám jistí Arnošt a Kuba, který byl pozván na křest na pódium. Teď chodí pod pódiem, oslovuje cizí lidi a říká: "Takovej krásnej projev jsem měl připravenej..." Každá VRBA dobrá. Já ale VÍM svoje. Když se Kuba rozpovídá, je jako JARNÍ ŘEKA, prostě jede a není k zastavení.
Kromě Lucie mě podruhé dostali The Walls Brothers a jejich videoprojekce. Geniální ve své jednoduchosti.
Domů jdeme noční Prahou, protože nám ujeli všechny spoje, co jich jen ve městě je. Bolí mě nožičky. Město je plné cizinců i teď uprostřed noci. U Staromáku se hádá JULKA A MARÍNA, protože jsem měl osm let ruštinu, vcelku jim rozumím. Jenom nevím, o čem sakra mluví.
Před usnutím se tulím k Andree a tiše si zpívám: "Nadechni se mámo z plných plic...". Karlín spí a já mám v batohu jedno úžasné CD od jedné mé úžasné známé muzikantky. Svět je na chvíli úplně v pořádku.
< Předchozí | Další > |
---|