Lucie Redlová

V albu Lidová Redlová se loučí s předčasně zemřelou kamarádkou a vrací se ke svým hudebním kořenům. „Těší mě, když někomu dokážu promluvit z duše," říká Lucie Redlová v rozhovoru o hudbě a písničkách, ale i o slavném tátovi, vdavkách a mamlasech.

Co vás vedlo k vytvoření alba lidových písní?

Myslím, že jsem k němu dospěla. Už s první kapelou Docuku – přesně před dvaceti lety – jsme hráli lidovky v trochu bigbeatových úpravách. Pak jsem ale dělala spíše folkové a rockové desky a teď se takovým obloukem vracím k tomu, co mi sedí nejvíc. A není tajemstvím, že mě popostrčila předčasná smrt Jitky Šuranské (zpěvačka a houslistka, zemřela v roce 2019, pozn. red.), kdy jsem ze dne na den napsala písničku v lidové stylizaci a zjistila, že je to pro mě přirozenější než nějaké poetické básnické texty.

Silný text Kamarádko moje jste psala vy?

Jo, to jsem psala já, hudbu i text. Byl to ohromný šok a smutek a já si s Jitkou prostě začala povídat. Šlo to samo, což jsem do té doby nezažila. Někdo tomu říká, že si písnička řekla o napsání. Asi ano, napsala jsem ji hned druhý den po jejím odchodu.

Vy jste spolu hrály, že ano?

Ano, my spolu hrály dokonce už v Docuku před dvanácti lety. Pak jsme měly takové trio, ještě s Beatou Bocek. Říkaly jsme si MDŽ – Muzikantky, dámy, ženy. Nebyly jsme kapela v pravém slova smyslu, ale dělávaly jsme společné koncerty a hostovaly si navzájem v písničkách. Něco jsme secvičily, jindy jsme ani necvičily, mělo to takovou dobrou energii a měly jsme s tím velký úspěch.

Je rozdíl hrát v ryze ženském uskupení, je tam jiná energie?

V ženské kapele jsem krom tohoto nikdy nehrála, obecně mám ale ženskou energii ráda. Baví mě to. S chlapy mě to ovšem baví taky. Je to jiné, i když ve výsledku je to stejně o lidech. V písničce Kamarádko moje jsem vysloveně chtěla mít ženský sbor kamarádek. Tu píseň zahajuje takové halekání a tam by se mužské hlasy ani nehodily.

Proměnila se hudební branže za těch dvacet let, co hrajete?

Všeobecně když jsem začínala, tak se dělaly koncerty, aby se prodávala cédéčka, dnes je to naopak a lidé na koncertech už hudbu znají a mají ji naposlouchanou. U mě se to tolik nezměnilo, my i tehdy prodali nejvíc desek na koncertě. Nevadí mi, že se svět v tomto ohledu proměnil, jsem ráda, že se lidé mohou k muzice dostat online, a věřím, že když člověk chce někoho podpořit, tak si třeba koupí jeho desku. Já to tak dělám, i když dneska už je větší problém, že skoro nemáte na čem si ji pustit. Baví mě také streamování (audiovizuální přenos v reálném čase přes internet, pozn. red.), které mě zachránilo během lockdownu, abych se doma nezbláznila.

Streamovala jste hodně?

Hodně! Začalo to pozváním do jedné kavárny u nás ve Valmezu, Valašském Meziříčí, kdy jsme vysílali trochu pankáčsky přes iPad, ale mělo to úspěch a já v tom pak pokračovala z obýváku. Nejdřív jsem dělala cykly své hudby – lidovou Redlovou, mandolínovou Redlovou, a když jsem všechno přehrála, tak jsem hrála písně k táboráku, písničky svých oblíbených kapel, třeba Beatles nebo Pink Floyd a podobně. Bylo to skvělé i pro mě, alespoň jsem cvičila na kytaru a měla motivaci. Navíc lidi to bavilo a neměla jsem pocit, že jsem v té pandemii úplně sama.

Na jaké nástroje hrajete?

Na kytaru a mandolínu. Původně jsem ale chodila do lidušky na akordeon. Vždycky jsem chtěla hrát na klavír, ale neměli jsme ho doma, tak jsem hrála na akordeon, protože tam jsou alespoň na pravé ruce klapky jako u klavíru. Ke kytaře jsem se dostala klasicky jako většina lidí. Jela jsem s maminkou a sestrou ve čtrnácti na dovolenou a tam u stánku nad přehradou Lučina každý den mlátila partička do strun, hráli Kameloty a další a mě to okouzlilo. Slíbila jsem si, že za rok si zahraju s nimi. A to se stalo, opravdu mě to chytlo, celý rok jsem dřela a v létě jsem se k nim přidala.

Tehdy jste ještě hrála na akordeon?

Už ne, to už jsem skončila základku. Akordeon jsem prodala a koupila si lyžáky. Tím se to uzavřelo.

To vás ale pěkně ošálili s těmi klapkami, že to je jako klavír.

Ale ne, my jsme se tak domluvili, protože klavír se k nám domů prostě nevešel. Úplně původně jsem první rok lidušky hrála na housle a to byl totální propadák, to jsem tak nesnášela, že jsem na konci roku ani nepostoupila. Tak mě dali na akordeon, kde byl poměrně osvícený učitel. V posledních ročnících, sedmé osmé třídě, mě nechával hrát i na klavír. Já jsem pak chodila cvičit do kulturního zařízení, kde pracovala babička v účtárně, takže jsem se i na ten vysněný klavír nakonec něco naučila.

Je vidět, že vás k hudbě doma docela vedli.

Dobře jsem zpívala. Vždy když jsme s babičkou jezdily autobusem na zájezdy s tím kulturním zařízením, tak tam svolávali děti dopředu k řidiči, aby se střídaly před mikrofonem a něco zpívaly. U mě bylo asi znát, že zpívám dobře a mám sluch, tak mě dali do hudebky. Závidím ale dnešním dětem, které chodí do té samé školy, že hrají běžné písničky, mají kapely a hrají i se známými interprety, naposledy s Hradišťanem, to je skvělá motivace. My dělali hlavně etudy, ale koho baví v devíti letech etudy? Někoho možná ano, ale mě rozhodně ne.

Přesto jste nakonec hudbu nestudovala, šla jste na ekonomii. Že by vliv babičky z účtárny?

To ne, ta mě přivedla spíš k hudbě a tomu kulturnímu zařízení, kde jsem později v podzemním M-klubu brigádničila a pracovala. Studovala jsem ale obchodní akademii a popravdě o vysoké škole jsem ani neuvažovala. U nás v rodině ji do té doby nikdo neměl. Jenže pak se hodně kamarádů začalo hlásit na školy a to člověka asi táhne. Na výšku šla i moje kamarádka Radka Rubilina, která mi už tehdy psala a dodnes píše texty. Šla do Prahy na Fakultu sociálních věd UK na obor mezinárodních vztahů a já si našla, že tam mají i ekonomii, a řekla jsem si, že bych to z té obchodky mohla zvládnout. Takže jsme studovaly na stejné fakultě, i když jsme se tam potom ani nepotkaly. Byla to skvělá škola, ale pěkně jsem se tam zapotila, to zase ano. Dneska už bych si vybrala něco jiného.

Už ne ekonomii?

Určitě ne, tohle byla navíc teoretická ekonomie, analytická. Jeden můj o něco starší spolužák je známý ekonom Tomáš Sedláček, a kdo to chce dělat takhle, tak pro toho tady asi není lepší škola, ale já postupně viděla, že pro mě analýzy nejsou. Mám sice ráda čísla a bez excelové tabulky bych nemohla být, ale musím dělat něco konkrétního, ne v bance nebo obrovském korporátu. Dnes bych asi šla studovat jazyky, překladatelství nebo češtinu.

To je pravda, té se věnujete, že ano.

Právě, ve volném čase dělám korektorku knížek. Zjistila jsem, že na to mám nějaký postřeh, že mám oko na hrubky a překlepy. Navíc mě to hodně baví, zvlášť když čtu knihu, která je dobrá, to je pak dvojnásobná radost. Uvítala bych té práce i víc, asi zkusím rozhodit sítě do dalších nakladatelství.

Zároveň ale děláte i manažerku řadě kapel...

Těch už mám méně, upřímně – korona mě dost vyčerpala. Ještě na jaře 2020 člověk odvedl spoustu práce, nasmlouval koncerty a všechno přišlo vniveč. Některá představení se nepodařilo zopakovat, jiné kapely odešly. Také jsem zjistila, že už jich tolik nechci. Teď chci hrát hlavně sama.

Říkala jste, že vám texty píší jiní lidé, napsala jste však citlivý text Kamarádko moje. Píšete si i některé další písně sama?

Na poslední desce mám tři, jeden pro Jitku, druhý také takový smutnější pro zesnulého zpěváka Davida Stypku a pak tam mám jednu – Za co, Bože, za co –, což je humorný povzdech nad stavem mužů.

Ta je výborná! Mimochodem vy v písních docela otevřeně popisujete potíže s hledáním partnera. Bylo to už v albu Křižovatka. Je to stále vaše téma?

To je dobrá otázka. Je to nadsázka. Písnička „Za co, Bože, za co" má dvě části: v první si stěžuji, za co mě trestá, když mi do cesty posílá takové mamlasy, a druhá půlka je spíše modlitba, kde zpívám třeba – „ach můj Bože milý, daj ty ně muža, krásného jak růža"... a končí slovy „na kolenách prosím". A v tu chvíli si na koncertech většinou kleknu, a jak se pak sbírám, tak vtipkuji, že „je to tak, Redlová se dala na modlení a ono to vyšlo" a že od té doby, co tu píseň zpívám, mám partnera, který je fajn. Je to všechno samozřejmě stylizace a také nemohu říct, že ti před ním byli všichni mamlasi.

Tak to je dobré, řada žen to říct asi může.

Že ano! Já jsem prostě chtěla vytěžit to téma. Pravda je, že dlouho to moje téma bylo. Někdo potká toho pravého ve dvaceti, někdo se naopak už v mém věku rozvádí a já zpívám: „vdávala bych sa, chuť mám, kúska galána nemám" a trochu tím toho svého provokuji.

Reaguje na to partner?

Říká – jak kúska galána nemáš – a co já? Na což mu řeknu: „No jo, ale ženit se nechce!" Spíš si ale dělám legraci, jak se u nás říká: sranda musí být, aj kdyby tatu věšeli. To, myslím, naplňuji.

Řekla bych, že se toho nebojíte. V písničce Kamarádi v pozadí promlouvá vaše skutečná babička se slovy - Už máš známost, Lucinko? Kdy budeš mjet miminko?

Pozor, tam mám obě babičky, to není jen jedna. Každá říká jednu větu a já jsem moc ráda, že je tam mám, protože jedna už mi umřela, ale tam ji mám napořád.

Kladou vám příbuzní stále tyto otázky, nebo už vás nechávají dýchat?

Oni mě vždy nechávali dýchat, ta písnička je taková nadsázka, kterou napsala Radka Rublina. Zajímavé je, že při tom myslela na jinou kamarádku. Ta písnička zkrátka vyjadřuje obecně tyto tlaky, ale musím uznat, že moje rodina mě nechává žít. Ono také co nadělají? Když nemáte chlapa, tak se všichni ptají, kdy ho budete mít. Když ho máte, tak kdy bude svatba. Když se vezmete, tak kdy budou děti. Když máte první, tak kdy bude druhé. Tyto otázky stejně nikdy neskončí.

To je pravda, protože pak následuje – a kdy začneš zase něco dělat?

Přesně tak, ale já to lidem nezazlívám. Taky jsem zvědavá a zajímá mě to, taky se občas zeptám. Jen by měl být člověk citlivý, aby někomu nešlápl na kuří oko. Babičkám tato citlivost občas trochu chybí, ale v té písni je to bráno s humorem. Ony mě nikdy svými dotazy nijak nemučily.

Měla jste na tuto píseň reakce, věřím, že se v ní mnoho žen může najít?

Ano, dosud tu písničku hraju jako přídavek a většinou vidím, jak se ženy smějí a jak se s ní ztotožňují. To mě těší, myslím, že když člověk dovede někomu promluvit z duše, tak to je fajn. I já mám své oblíbené písničky, které mi mluví z duše, a člověk si pak připadá méně sám, když vidí, že ten problém nemá jen on.

Z duše působí i písnička „Otázky", kde popisujete rozvod očima dítěte, zvláště poslední verš – Kde je ta láska, z níž jsem se narodila?

Tento text byl napsaný přímo pro mě brněnským písničkářem Ivo Cicvárkem, který ví – a není to žádné tajemství – že se naši rozvedli, když jsem byla úplně malá a táta v dětství moc nefiguroval. Mně se ten text okamžitě líbil, hned jsem věděla, že písničku zhudebním. A popravdě na koncertech je to celkem síla, když ji zpívám a nakonec do ticha zopakuji – tak kde je? Jednou, už je to dávno, se z publika ozvalo: „Ty! Ty jsi ta láska!" To bylo opravdu silné a potěšilo mě to.

Říkáte, že váš otec, hudebník Vlasta Redl, v dětství příliš nefiguroval. Změnilo se to?

My jsme se trochu vídali, ale velmi málo. Celé dětství jsem se ale vídala s babičkou, jeho maminkou, která žila ve Valmezu. Vídala jsem se i s jeho druhou ženou a svými dvěma bratry, protože k ní jezdili. Táta ale v 80. až nultých letech hodně hrál, proslavil se s Hradišťanem. Takže když jsme se všichni sešli u babičky, on tam většinou nebyl, vždy někde hrál nebo přijel a hned odjel, zašli jsme třeba jen na hřiby, on je náruživý houbař. Později když jsem byla starší, jsme už spolu zašli do hospody nebo mi doma pouštěl třeba Joni Mitchell a muziku, co jsem z domova neznala. Od puberty se to zlepšovalo a řekla bych, že teď na stará kolena to je asi nejlepší.

Poslouchá vás?

Zpovzdálí asi trochu ano. Novou desku jsem mu dala asi před měsícem, zatím nic neříkal, tak počkám a nebudu se vyptávat, co si o ní myslí. Já jeho hudbu poslouchám hodně, už od dětství. Některé děti se možná chtějí vymezit vůči rodičům, odmítají jejich práci, ale pro mě to byla taková spojnice s ním, takže jsem docela dost ležela u těch jeho desek.

Kdy jste si řekla, že budete dělat hudbu profesionálně?

No, jistě jsem věděla – už při studiu ekonomie –, že nebudu dělat v bance nebo někde u auditorů. Po výšce jsem dělala finance ve dvou neziskovkách. Pak jsem byla na volné noze a nakonec několik let v jedné menší softwarové firmě. V roce 2016 jsem to ale riskla a odešla znovu na volnou nohu, dělala jsem tehdy produkční Folkovým prázdninám v Náměšti nad Oslavou, booking pro Bubum Satori, občas korektury a do toho vlastní hraní. Umím žít docela skromně, navíc neživím deset hladových krků, takže to nějak vyšlo, ale přiznávám, že covid byl hodně stresující. Ale zvládla jsem to.

Uměla byste žít jinde než na Valašsku?

Asi jo, někdy mě i mrzí, že jsem to víc nezkusila. I když jsem byla aspoň na Erasmu – půl roku v Portugalsku. Jinak jsem žila v Praze a v Brně a obecně ráda cestuji. Je dobré vytáhnout paty z rodné hroudy. Dovedu si dobře představit, že bych žila jinde, ale neplánuji to. Taky mám tady psa, tříletou fenku Dorotku.

Jste optimistka?

Ano, ze své podstaty jsem veselý člověk a optimistka. I když samozřejmě že mi je taky občas čučno.

Čučno?

Smutno. Ale v jádru jsem určitě optimistický člověk.

LUCIE REDLOVÁ (1980)
Zpěvačka a písničkářka.
Pochází z Valašského Meziříčí.
Vystudovala ekonomii na FSV UK.
Hraje na kytaru a mandolínu. Působila v kapele Docuku, hrála v uskupení MDŽ, Žambochy. Sólově vydala čtyři alba, naposledy Lidová Redlová.
Je dcerou písničkáře Vlasty Redla.