Lucie Redlová

Láska a smrt tvoří půdorys desky příznačně nazvané Lidová Redlová. Dvě základní témata moravského či slovenského folkloru jsou věčná a zpěvačka Lucie Redlová je na nedávno vydaném albu, které pokřtí 7. září v pražském Paláci Akropolis, podtrhuje novými písněmi v tradicionalistickém pojetí. Zařadila je vedle valašských a slovenských lidovek.

Může to být láska k Bečvě, o níž se střízlivým, ale až hymnickým patosem zpívá v reakci na nedávnou otravu řeky kyanidem, či předčasná smrt přítelkyně a určitý čas i spoluhráčky Jitky Šuranské - houslistky, zpěvačky a výjimečné folklorní muzikantky -, na niž Redlová odpovídá intimní písní Kamarádko moje. Právě tato skladba zpěvačku přiměla vydat nahrávku Lidová Redlová. Vznikla prý hned ráno po skonu Šuranské před třemi roky, kdy si s ní Redlová začala v duchu povídat.

Se Šuranskou kdysi krátce hrála v tradicionalistické skupině Docuku - jakémsi valašskomeziříčském Čechomoru, mísícím tuzemskou lidovou hudbu s balkánskou a židovskou - a později v triu MDŽ, které doplňovala písničkářka Beata Bocek. A ještě jedna, zřejmě vzájemně inspirovaná podobnost tu byla. Když Jitka Šuranská vystupovala sólově, používala takzvaný looper: přístroj, na nějž si přímo před publikem nahrávala smyčky motivů, jež pak propojila s živou hrou na housle. Totéž dělá na sólových vystoupeních Lucie Redlová, jen místo houslí užívá mandolínu či akustickou kytaru.

Že se rozhodla vydat "lidovou" desku po smrti Jitky Šuranské, která vysoce ceněných "lidových" alb nahrála několik, připomíná naplnění fyzikálního zákona zachování energie. Buddhista by hovořil o reinkarnaci. Střízlivě řečeno je ale vliv Jitky Šuranské na nynější hudbu Lucie Redlové zřejmý.

Dcera živelného hudebníka a nejpřirozenější muzikalitou obdařeného písničkáře Vlasty Redla, "Mozarta" českého folkrocku, sice není tak slavná jako otec, ovšem novým albem vydaným po čtyřicítce se jeho hudbě vyrovná. V rozhovorech Redlová připouští, že se profesnímu spojování s otcem vždy bránila. Nechtěla, aby jí v kariéře pomáhal.

Snad proto před Lidovou Redlovou zveřejnila dvě alba a jedno EP s jinak vystavěným repertoárem. Byl to sice folkrock, stejný styl, který Vlasta Redl třeba ve skupině AG flek přiváděl až do artrockové extáze. Jenže Redlové chyběla právě ta extáze.

Když v nultých letech účinkovala s tradicionalisty Docuku jako mandolinistka, která občas dostala příležitost k sólovému zpěvu, nadělalo to přece jen víc potěšení díky výrazné spontánnosti kapely a ne tak racionálnímu přístupu, jaký je patrný z pozdějšího folkrockového repertoáru Redlové. V něm sice všechno najdeme tam, kde má být, cihlu přesně na cihle, ale to ještě nemusí stačit k postavení nepřehlédnutelné architektury.

Nyní ovšem Redlová navázala na starou éru s Docuku a rovněž se ocitla poblíž otcových pseudolidových Galáneček či Husliček, zpívaných jako pánembohem. Prý k nim musela dozrát, říká. Repertoár na Lidovou Redlovou nějaký čas sbírala, vyzkoušela ho i na koncertech. K jedné lidovce, slovenské Horehronce, se vrátila po 18 letech - zpívala ji už na debutovém albu Docuku z roku 2004.

Lidová Redlová je průzračná, jemná a prostá deska. Atmosférou se pohybuje v prostoru mezi kostelem a hospodou. A je také stručná, stopáž jen o vteřiny přesahuje půlhodinu. Zatímco první sólovou desku nahrávala Redlová v irském Dublinu s tamním producentem Stevem Wallem a druhou v produkci Američana Tima Eriksena, Lidová Redlová vznikala ve Zlíně s producentem z Českomoravské vysočiny Jiřím Hradilem.

Přitom právě tato deska by se klidně mohla jmenovat Světová Redlová - v duchu Hradilovy myšlenky "vnitřního ethna", které podle něho propojuje svět napříč společenstvími. Hradilova idea nejspíš naráží na to, že muzikant zůstane nejpřesvědčivější, když se co nejupřímněji přikloní k duchovnímu i fyzickému prostoru, z něhož vzešel, nebo ho alespoň bez přetvářky přijme jako pevnou víru. To se Redlové teď podařilo.

Jiří Hradil je důležitou postavou desky Lidová Redlová. Ve skladateli a dlouholetém členovi kapel Tata Bojs, Lesní zvěř či Kafka Band získala zpěvačka toho nejpříhodnějšího spoluhráče a producenta, na jakého mohla v žánru narazit. Ale ne kvůli Hradilově dlouholeté praxi v těchto skupinách.

Podstatnější je, že před dvěma roky Hradil projevil své "vnitřní ethno" na desce Hrubá hudba s Horňáckou muzikou Petra Mičky - tedy autentickou lidovou hudeckou kapelou z moravsko-slovenského pomezí kolem Velké nad Veličkou. Právě houslista Petr Mička teď na Lidové Redlové hraje. Když pak navíc s Redlovou zpívá refrén písně Hudci, věnované loni zesnulému hudebníkovi Davidu Stypkovi, koncentruje se v něm ústřední naladění nahrávky - jejich duet zní až srdceryvným způsobem tesklivě, přesto je radostně povznášející.

Hradilova a Mičkova Hrubá hudba se stala nebývalým přelomem v inovativním pojetí tuzemského folkloru.

Přebíjí silnou konkurenci - úpravy moravské lidové tvorby, počínaje deskou Stůj, břízo zelená Jaroslava Hutky či písní Chlapci na tom horním konci Dagmar Voňkové, jsou v posledním půlstoletí nesmírně četné. Kdybychom je všechny naložili do vagonů, musely by vlak táhnout aspoň tři lokomotivy, aby se vůbec pohnul, jak by byl těžký.

S průpravou z horňácké muziky mohl Jiří Hradil nahrávku Lucie Redlové jen povýšit. Na Hrubé hudbě zašel až na hranici možností, když třeba do lidového kontextu zakomponoval rapera Katoa z Prago Union, aniž by tím cokoliv pokazil. Vybalancoval to pak v jiné skladbě existenciálně znějícími barokními sbory nebo tak masivní invazí svého tvůrčího potenciálu a elektronického chvění do písně Všickni lidé zemřít musí, až se ocitl někde na pomezí geniality Zdeňka Lišky, autora hudby k filmu Marketa Lazarová.

V rozhovoru pro rozhlasovou stanici Vltava líčil Hradil, jak horňácké písně rozebíral téměř do molekul a pak je znovu skládal, vědom si toho, že úpravy folkloru jsou chůzí na žiletce.

Písně na Lidové Redlové takovým rozborům podrobeny nejsou. Uměřenými, přesto ambiciózními prostředky ale hýčkají jednoduchost a stručnost jako nejcennější komoditu. Redlová s Hradilem vytvořili album, které zvolna kráčí vstříc čiré kráse. Osekané na kostru, citlivé i cituplné. Naplněné láskou až za hrob.