Lucie Redlová

Můžete potkat ve vlaku

Můj život hodně ovlivnili kamarádi

Potomci známých muzikantů to mají většinou složitější než ti, kteří jdou se svou kůží na trh v první generaci. Ať chceme nebo ne, často je s rodiči srovnáváme. Lucie Redlová není výjimkou, svým způsobem je na tom však ještě hůř. Svou cestou jde už od útlého dětství, aniž by jí táta Vlastimil s její muzikantskou kariérou nějak zásadně pomáhal. Přesto na své kořeny nezapomněla.

Většinou se o vás mluví jako o folkové zpěvačce. Vadí vám to?
Dříve jsem chtěla být vnímána více jako bigbítová zpěvačka, protože jsem měla dojem, že spojení „český folk“ má skoro pejorativní nádech. Většina lidí si pravděpodobně vybavila maskáče, čutory, liščí ohony, zkrátka trampskou muziku. To se ale s novou generací písničkářů změnilo a myslím si, že dnes jde ve folku hlavně o obsah sdělení. Takže mi to už nevadí a uznávám, že ke sdílení jakési intimity je označení folk asi nejvýstižnější.

Kdo nejvíc formoval váš hudební vkus?
Vzhledem k mému příjmení si dost lidí myslí, že mě k muzice přivedl tatínek, ale ten v mém dětství moc nefiguroval. Naši se rozvedli, když mi nebyly ani 2 roky. První hudební nástroj jsem dostala od babičky, byl to malý dětský klavírek, který jsem nedávno objevila ve sklepě. Hodně mě ovlivnila také maminka, která přestože nikdy nemuzicírovala, tak měla doma spoustu desek a kazet, které jsem poslouchala.

Které to byly?
Především domácí písničkáři, Nohavica, Dobeš, Redl, ale taky třeba Beatles, Queeni, Pink Floydi, David Bowie…

Obdivovala jste i tátovu tvorbu?
Samozřejmě jsem poslouchala jeho písničky, protože to bylo aspoň spojení s ním. Líbily se mi a neměla jsem potřebu je odmítat nebo se vůči tátově tvorbě nějak vymezovat, jak to možná mají teenageři, kteří se svými rodiči sdílejí jeden byt (smích). Vašimi nástroji jsou kytara a mandolína. Hrajete na ně od malička?

Úplně odmalička ne, do hudebky jsem chodila na akordeon, který byl nejblíže vysněnému klavíru. Předtím jsem teda ještě rok hrála na housle, u těch mě viděla moje folklórní babička. Ty mě ale nebavily, necvičila jsem,takže na konci ročníku jsem neudělala postupové zkoušky.. U toho akordeonu jsem vydržela celou základní školu a pak jsem se zbláznila do kytary.

Naučila jste se hrát sama?
V podstatě ano. Bylo mi 14 a trávila jsem s mamkou dovolenou nedaleko Strážnice, kde hrála jedna partička na kytary. Zamilovala jsem se do toho a slíbila si, že za rok budu hrát s nimi. Skutečně se mi to podařilo a za ten rok jsem se naučila hrát a udělala asi největší pokrok v celé své kariéře.

Vypadá to, že hudba vás naplňovala od malička, ale vystudovala jste ekonomii. To zrovna není obor kumštýřů…
Upřímně řečeno jsem si docela oddychla, když jsem v té hudebce skončila. Zažrala jsem se do kytary, na kterou jsem hrála, kdy jsem chtěla a co jsem chtěla – těch etud z „lidušky“ už bylo dost. Jsem ale ráda, že mám tu průpravu,že umím noty a domluvím se s ostatními muzikanty . Jinak já jsem celkem racionálně založená, docela mi šla matematika, chodila jsem na obchodní akademii a když jsem zvažovala, jakou vysokou si vyberu, hodně mě ovlivnili kamarádi. Většina z nich šla studovat do Prahy a mezi nimi i má kamarádka, která je dnes mou dvorní textařkou. Rozhodla jsem se proto, že zkusím ekonomii na FSV, kde ona studovala mezinárodní vztahy. Vyšlo to.

Vedle toho, že vás živí hudba a jste zároveň bookerkou, se živíte jako korektorka. Jak se zpěvačka dostane k tomu, že čte knižní texty a opravuje v nich chyby?
Úplnou „náhodou“. Před časem se ke mně dostala knížka, ve které bylo dost chyb. U vydavatele tehdy pracoval můj kamarád, kterému jsem trošku s nadsázkou řekla, že bych ten text opravila určitě líp. On to řekl šéfovi a ten se na mne obrátil s nabídkou, jestli bych to tedy nechtěla zkusit. Od té doby pro toto brněnské nakladatelství příležitostně pracuji jako korektorka.

V této souvislosti je zajímavé, že texty svých písniček nepíšete…
Nepovažuji se za textařku, přenechávám to lidem, o kterých vím, že text napíší tak, aby mi šel z duše. Proto je mou dvorní textařkou Radka Rubilina, se kterou se známe dlouhé roky, a většina jejích textů mě vystihuje. Samozřejmě, že s některými náměty se těžko ztotožním, respektive by mi nešly z pusy. Radka má například rodinu a jednu dobu hodně psala o mateřství, plínkách a výchově. Kdybych to zpívala já, svobodná a bezdětná, nikdo by mi to nevěřil.

Nechcete rodinu?
Samozřejmě bych si ji přála. Ale už si ověřila, že naplnění jakýchkoli přání neprospívá urputnost. Když jsem urputně hledala partnera, nepřišel. Tak jsem to hodila za hlavu a najednou se v mém životě objevil. Neříkám, že nemám přání a tužby, ale zažila jsem chvíle, kdy jsem byla tím chtěním až paralyzovaná. A v takovém stavu prostě nic z toho, co chcete, přijít nemůže.

Když loni vyšlo vaše zatím poslední EP album Otázky, řekla jste, že vám pomohlo vyřešit osobní krizi. Byl to nějaký syndrom vyhoření?
Spíš jsem měla krizi z toho, že nemám krizi středního věku. Jinými slovy, že neřeším problémy adekvátní mému věku, jako jsou právě děti, manželství, rozvody – moji vrstevníci se už i rozvádějí (smích). Toto album se do značné míry obrací k rodičům a jakýmsi dětským traumátkům, a poté co vyšlo, se mi opravdu ulevilo. Řekla jsem si, že se nebudu trápit tím, co není, a budu víc si užívat toho, co je. Budu vděčná za zdraví, přátele a další věci, které vnímáme jako obyčejné a samozřejmé.

Vystupujete s kapelou i sama, hodně cestujete. Jezdíte vlakem?
Ve vlaku jsem strávila tisíce hodin. Už na školu do Prahy jsem dojížděla každý víkend tam i zpět a z dnešního pohledu je pro mne naprosto nepředstavitelné, že tenkrát trvala jedna cesta rychlíkem Bečva minimálně 5 hodin! Pak, když se stavěl koridor, tak jsme mívali klidně i hodinové zpoždění. Dneska si užívám cestu, která trvá 3 hodiny a 20 minut a často přemýšlím, jak jsem to tehdy mohla každý týden vydržet.

To musíte mít z vlaku spoustu zážitků…
To ano. Třeba naposledy mě dostal jeden mladík. V ten den se na dráze moc nedařilo, vracela jsem se z koncertu v Havlíčkově Brodě do Valmezu a v Brně mi ujel přípoj. Podobně na tom byl i můj spolucestující, se kterým jsem sdílela kupé, takže jsme to spolu samozřejmě řešili, protože oběma se nám nuceně změnil plán. Já jsem se chtěla uklidnit u knížky, kterou jsem měla rozečtenou. A on? Vytáhl vyšívání! Normálně vyšíval ubrus (smích). V tu chvíli jsem se přestala být naštvaná (stejně nebylo na koho) a tu situaci si vyloženě užívala, protože mi došlo, že kdyby mi ten vlak neujel, tohle bych nezažila. Další hezká lekce toho, že je potřeba brát věci tak, jak jsou.

BOX: LUCIE REDLOVÁ (39)
Začínala v roce 2001 ve folklor-beatové kapele Docuku, se kterou vydala dvě alba (Meziřečí – 2004, Domrtě! – 2009). V roce 2009 natočila sólové album První, poslední. Na sklonku roku 2009 vznikla kapela Garde, která Lucii doprovází. S ní natočila v roce 2012 druhé album Křižovatka. O rok později spojila své síly s dalšími výraznými muzikantkami Beatou Bocek a Jitkou Šuranskou v projektu MDŽ – Muzikantky, dámy, ženy a čas od času s nimi sdílí pódium při společných koncertech. Zatím poslední album EP (Extended Play-je to tu nutné? Vynechala bych) Otázky vyšlo v roce 2018. Lucie je aktivní hudební agentka, podporuje několik hudebních uskupení a projektů. Ve volném čase se věnuje sportu, zejména běhu. Také moc ráda čte, je příležitostnou korektorkou.