Lucie Redlová

„Poznáš mě snadno, mám fialový kufřík a na zádech kytaru,” psala Lucie Redlová do mailu, krátce předtím, než jsme se měli sejít v Lucerně. Už v mailové konverzaci působila písničkářka a rodačka z Valašska bezprostředně, živé setkání dojem jen potvrdilo. Bezprostřednost a smysl pro humor však nejsou synonymem pro bezstarostnost. Problémy řešíme všichni. U Lucie Redlové to byla hlavně nejistota způsobená blížící se čtyřicítkou, která se stala tématem jejího třípísňového minialba Otázky i rozhovoru, který vznikal jen pár hodin před jejím pražským koncertem na Avoidu.

Zrovna jsi přiběhla z hlavního nádraží po více než tříhodinové cestě. Jak zvládáš takové štace?
Vlakem cestuju ráda. A cesta z Valašského Meziříčí do Prahy se od dob, kdy jsem jezdila na vysokou, zkrátila asi o hodinu a půl. Těch pět hodin už bylo dost, ale teď to fakt sviští. Mám pocit, že nakonec za jednu cestu nestihnu ani udělat a přečíst všechno, co bych chtěla. Ve vlaku hodně čtu. Vlastně i „čtu za peníze“, protože dělám korektury textů.

O jaké texty se jedná?
Převážně beletrie pro jedno brněnské nakladatelství. Ale dneska jsem četla jen tak nový román Radky Třeštíkové Osm. A úplně nejradši bych si teď někde sedla a pokračovala ve čtení. Je fakt skvělý.

Svoje poslední sólové album jsi vydala před šesti lety. Proč tak dlouhá pauza?
Mně obecně trvá, než udělám písničku. A jelikož nepíšu sama texty, tak trvá i to, než je získám. Moje dvorní textařka Radka Rubilina měla teď období, kdy řešila spíše jiné věci, a dlouhodobě byla pracovně v Arménii. A já sama jsem taky řešila dost osobních záležitostí jako stěhování, péči o babičku... Takže skládání písniček nebyla hlavní priorita.

Plánuješ pokračovat vydáním alba? Otázky jsou první vlaštovka?
Doufejme. V dohledné době bych chtěla natočit celou desku, ale raději neříkám kdy. Určitě bych chtěla opět natáčet s Tomášem Neuwerthem, protože spolupráce s ním mi seděla.

V čem?
Z Valmezu to mám do jeho studia v Kopřivnici blízko, takže bylo možné nahrávání roztáhnout na delší časové období a rozkouskovat ho, což byl velký rozdíl oproti nahrávání prvních dvou desek. Tomáš zároveň opravdu fungoval jako producent. Nahrával, poslouchal, vymazával – prostě nahrávce věnoval čas a úsilí. A já jsem s ní díky tomu velmi spokojená.

Nové EP Otázky obsahuje tři písně. Kdy vznikly?
Písničky na minialbu jsou řazené podle toho, jak vznikaly, od nejstarší po nejmladší. Otázky jsem hrála už tak dva roky, druhou Až uzamkneme nebe jsem začala hrát asi půl roku na to a Vzpomínej zlehka hraju někdy od podzimu loňského roku. Tu napsala Radka Rubilina v Kyrgyzstánu, kde sice byla na pracovní cestě, ale nějak se jí tam podařilo pročistit hlavu a vypadl z ní tenhle text, jenž reflektuje věci, o kterých se spolu velmi otevřeně bavíme.

A texty vznikají jak? Kde se vezme prvním impulz k jejich napsání?
Radka většinou napíše něco na základě našich debat či nějakých událostí, ostatní textaři mi občas pošlou něco, o čem si myslí, že by se mi to mohlo hodit. A já, když dostanu text, vím většinou docela rychle, jestli z něj písničku udělám, nebo ne. Třeba u Otázek jsem to věděla hned.

Neomezuje to tvůj prožitek, když zhudebňuješ texty jiných umělců?
Zcela upřímně: neomezuje. Předně, ti lidé mi píšou texty přímo do úst. S Radkou se znám přes dvacet let, s Ivošem Cicvárkem sice ne tak dlouho, ale Otázky napsal přímo pro mě a přesně vystihl moje pocity. Myslím, že prožitek a následná katarze ze zpívání a z toho, že vyslovím nějaký text nahlas, není o nic menší jen proto, že jsem ho nenapsala já. Člověk si přece často oblíbí nějakou knížku, protože má pocit, že mu mluví z duše. Nezpívám texty, se kterými bych se neztotožňovala a nepostavila se za ně jako za svoje. Díky tomu mi posluchači často ani nevěří, že jsem je nenapsala sama. To myslím ukazuje, že jsem si je dobře vybrala a dobře je zhudebnila.

Je pravda, že to, jak se člověk cítí, někdy dokáže nejlépe vystihnout někdo jiný.
Někdo úplně jiný. Přesně tak.

Ve folku to ale není zrovna časté...
Já o sobě vždycky říkám, že jsem jen polotučný písničkář. (smích) Ze začátku jsem z toho měla trochu komplex, protože jsem se pohybovala v těžce folkovém prostředí, kde si všichni píšou všechno sami. A všichni do mě taky neustále hučeli, proč texty nepíšu. Ale já prostě nikdy nebyla psavec, co mu v šuplíku leží stohy básniček či povídek. Teď už se tím netrápím, uvědomila jsem si, že třeba Vladimíra Mišíka taky nikdo nezpochybňuje jako výborného muzikanta, přestože on taky „jen“ zhudebňuje poezii, Kainara a další.

recenzi na EP Otázky čtěte zde

Nové EP Otázky má představovat způsob, jak se „rázně vypořádat s krizí středního věku“. Proč zrovna rázně? Je to tvůj způsob řešení problémů?
Tohle je formulace z tiskové zprávy a asi vznikla proto, že mě lidé vnímají jako takové rázné děvče z Valašska. (smích) Já jsem proti tomu nijak neprotestovala - vlastně to sedí. Časem mi ale začala vadit ta krize středního věku. Výstižnější by bylo uvést, že jsem se vypořádávala s určitým rodinným zatížením... A spíš, že jsem cítila krizi z toho, že mám věk, jaký mám, a neřeším věci, které bych měla řešit – že neřeším to, co moji vrstevníci – tedy rodinu, děti...

A povedlo se ti s tím nakonec vypořádat?
Naštěstí už ano. Zrovna dneska jsem nad tím přemýšlela ve vlaku. Ve chvíli, kdy deska vyšla, se něco asi fakt změnilo.

A víš, co to bylo?
Uvědomila jsem si, že každý má ten svůj „knedlík” v danou chvíli jiný – a trápit se tím, že zrovna neřeším problémy, které bych „měla řešit“ a které řeší moji vrstevníci, je úplný nesmysl. Budu se radši zabývat sama sebou, abych byla v pohodě. Deska vyšla, něco se změnilo, já se s tím tedy asi rázně vypořádala. (smích)

Takže sis uvědomila, že nemá smysl trápit se tím, co není...
... a být vděčný za to, co je. Jo, je to klišé, ale pravdivé. Jsem vděčná, že jsem zdravá, moji blízcí jsou zdraví, daří se mi pracovně a mám kolem sebe skvělé lidi, se kterými se mi výborně dělá. Takže co řeším!

Obecně mi přijde, že o krizi středního věku se hovoří spíš u mužů, u nichž se projevuje různými blbými nápady, jako pořídit si motorku, dělat adrenalinové sporty, sázet stromy, budovat zahradní jezírka apod.
To asi ano. Ale hlavně u lidí, kteří už mají vlastní rodiny, děti, hypotéky a tak. Takže já měla krizi z toho, že tyhle problémy neřeším. Krizi z toho, že nemám krizi středního věku. (smích)

Celé album se točí hlavně kolem minulosti, rodiny, dávných křivd. Je pro tebe hudba přirozený způsob, jak se z problémů vypovídat?
Já obecně o problémech mluvím. A už jen tím, že se vykecám, se mi uleví. Problémy, o kterých jsme se bavili, jsem řešila už dlouho. Nakonec mi došlo, že pokud si je nevyřeším, tak se nepohnu. Bylo to pro mě prostě velké téma, a tím pádem se dostalo i na desku. Neznamená to, že složím písničku, a tím je problém vyřešen, ale v jistém smyslu opravdu cítím, že album udělalo za jedním obdobím velkou tečku.