Lucie Redlová

Písničkářka Lucie Redlová z Valašského Meziříčí si nedávno podmanila zaplněný budějovický klub Horká vana. Nadchla ji zdejší atmosféra, přidala i několik písní. „Mám v plánu, že se podívám do Římova na křížovou cestu ," říká 32 letá dcera známého hudebníka Vlasty Redla, která  jde však vlastní muzikantskou cestou a svoji osobitou tvorbu s tátou moc nerozebírá. Vydala dvě sólové desky, v roce 2009 První, poslední a letos Křižovatku. Hraje na kytaru a mandolínu, vystupuje buď sama nebo s doprovodnou kapelou Garde.

Čím to je, že ve Valašském Meziříčí je tolik dobrých kapel, muzikantů, písničkářů a zpěváků včetně vás samozřejmě?
Myslím si, že dlouholetou tradicí muzikantů, kteří se soustřeďují kolem M-klubu. To je klub kulturního zařízení v zámku, který funguje od 70. let. Kapelám byly k dispozici zkušebny, a tak se vytvořila početná komunita bigbíťáků. Ten klub byl vyhlášený i za totáče a jezdily tam kapely slavné i zakázané. A to je asi ten důvod.

Vy jste začínala ve valašskomeziříčské kapele Docuku?
No a vidíte, my jsme se dali taky dohromady díky M-klubu.

Jak vzpomínáte na působení s touto kapelou?
Jednoznačně dobře, hodně jsem se naučila a kdo ví, jestli bych dokázala vylézt sama s kytarou mezi lidi, kdyby nebylo této zkušenosti. Naučila jsem se v kapele i dalším dovednostem, jako je zvučení. Zažili jsme kopec srandy, ráda na to vzpomínám.

Styl Docuku, to je něco na pomezí bigbítu a folkloru. Takže
k folkloru máte jistě kladný vztah.
Ano, ale teď dávám přednost původní tvorbě a více mně baví psát své vlastní písničky. Jinak lidovky samozřejmě znám a ráda chodím například na vyhlášeý ples cimbálovky Soláň. Moje babička chodí i v sedmdesáti letech zpívat do krúžku a dřív tancovala v souboru lidových tanců Bača, takže to mám v sobě nějak uložené.

Moravské písně jsou tonálně nepředstavitelně různé. Jejich myšlení bývá záhadné, začnou molově, končí durově, váhají mezi několika tóninami. Napsal to slavný český spisovatel Milan Kundera v románu Žert, souhlasíte s ním?
Myslím si, že to pan Kundera vystihl docela přesně. Střídání molů a durů je v nich opravdu hodně.

Co vás přivedlo k mandolíně?
Právě Docuku. Kdysi jsem slyšela hrát  na mandolínu Radima Zenkla, to mně bylo asi tak patnáct nebo šestnáct, a hodně mě to okouzlilo. Tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Když jsem přišla k Docuku, tak jsem měla původně jen zpívat, jenže to by mě asi nebavilo, jen tak stát bez nástroje. A jelikož kytara už byla zabraná, tak jsem si nechala na Vánoce pod stromeček nadělit mandolínu a v dubnu na koncertě jsem už na ni hrála.

Vydala jste zatím dvě sólová alba, to předchozí s názvem První poslední,  před třemi lety a letos Křižovatku. Na obou s vámi spolupracovali zahraniční producenti, na první irský rocker Steve Wall a na druhé Američan Tim Eriksen. Jak se vám s nimi pracovalo?
Skvěle, ono to sice vypadá, jak kdyby to byl nějaký záměr, touha po zahraničních producentech, ale není to tak. U první desky, to jsem ještě žádnou kapelu neměla,  jsem chtěla, aby ji dělal někdo, kdo ji posune dál, aby to nebyla jenom kytara a zpěv. A tehdy nás s vydavatelem napadlo, že bychom se mohli zeptat Steva Walla, který u nás tenkrát hrál, jestli by  ji nechtěl produkovat. On kupodivu souhlasil a také s kluky z jeho z skupiny The Walls na desce hrají.

Nyní to bylo podobně. Loni jsme se na festivalu v Náměšti nad Oslavou potkali s Timem Eriksenem, který tam měl koncert, a prostě jsme si padli do noty. Zpívali jsme do rána u ohně. Náměšť je hrozně magické místo a mě na Timovi zaujalo, že dříve býval pankáč, nyní dělá americkou lidovku
a má strašně moc zkušeností. Tak jsem se ho zeptala, jestli by mi nechtěl produkovat desku a on souhlasil. Na ten rok spolupráce s ním ráda vzpomínám, bylo to fantastické. V únoru s námi strávil týden ve studiu a v květnu dokonce neplánovaně přiletěl znovu a odehrál s námi  pět koncertů na křtícím turné.

V roce 2009 jste založila vlastní kapelu Garde. V šachu to znamená ohrožení dámy, předpokládám, že u vás to není tak, že by vás ohrožovala vlastní kapela?
Ne, to určitě ne. Šlo nám hlavně o to rozlišit, kdy zpívám a vystupuji sama jako Lucie Redlová, a kdy s kapelou, tedy kdy mně kluci dělají vlastně doprovod – garde. Mohli jsme se klidně jmenovat jinak třeba Kotlík, ale Garde to vystihuje lépe.

Jaký je váš vztah k jižním Čechám?
Kladný, i když to tady nemám moc probádané. Mám
v jižních Čechách kamarády, ale třeba na Šumavě jsem byla loni poprvé. Kdysi jsem
s kapelou Docuku hrála také na festivalu v Třeboni, je to tam pěkné, ale na prohlížení okolí nebylo moc času. Ale na této šňůře mám v plánu, že se podívám do Římova na křížovou cestu.

V jakém prostředí se vám nejlépe hraje, venku v sále, nebo v menších klubech jako je Horká Vana?
Když hraji sama, tak je pro mě klub jako Horká Vana, naprosto ideální. Mimochodem atmosféra tady byla super. S kapelou si ráda zahraji i ve větším sále, ale i s ní bychom se tady ještě hodili. Ale vystupování na festivalech, kde je jiná energie, se také nebráním – a na nich je to lepší s kapelou.

Jak moc Vás ovlivnil táta?
Nevím, spíše nepřímo. Naši se rozvedli, když jsem byla malá, a on s námi nežil. Jeho písničky se mi však líbí, dá se říct, že je to můj oblíbený písničkář a nikdy jsem se proti němu nevymezovala. Jsem jeho fanynka, ale dělám jinou muziku, takže nemohu říct, že bych ho vyloženě kopírovala.

Líbí se mu Vaše tvorba?
Zná obě desky, líbí se mu, ta druhá víc než první. 
V rámci možností se o moje hraní zajímá, občas má dobré věcné připomínky, ale že bychom je spolu dlouze rozebírali, to ani ne.

JAN ZIEGLER
Autor je publicista