Lucie Redlová: „Prolistovat se opravdovým bookletem k CD, to má prostě něco do sebe.“
Otec, matka, křižovatka
Lucie Redlová si na svém nejnovějším albu Křižovatka řekla o přízeň lidí, kteří hledají v hudbě víc než jen výrazné rytmy a vlezlé melodie. Dospělé písničkářství vyrostlé z folkových kořenů na sebe vzalo další vrstvy a podle slov protagonistky je otevřené dalším vlivům. Můžeme se tedy těšit na další překvapení.
Vaše album Křižovatka, které letos vyšlo, má veskrze pozitivní ohlasy. Je pro vás důležité být chválena?
Je to samozřejmě příjemné, chvála se vždy dobře poslouchá... Ale ať mě někdo chválí nebo ne, na mém konání to asi nic nemění.
Co to s vámi dělá, když občas zazní kritika?
Už mě to tak nermoutí jako dříve :-). S věkem jsem si trochu jistější a „konstruktivní kritiku“ se snažím brát jako něco inspirujícího, poučit se z ní. Nicméně, pokud mám na věc jiný názor a jsem si jím jistá, stejně si to udělám po svém :-).
Jakou váhu podle vás mají recenze, ovlivňují například návštěvnost koncertů?
Nad tímto jsem se zamýšlela už v souvislosti s první otázkou. Ono je to sice skvělé, že mi v recenzích desku víceméně všichni chválí, ale – ty recenze už asi čtou spíše ti, kteří už mě znají, kteří o mně ví. Nad tím, jak tu desku dostat k lidem, kterým by se mohla zamlouvat, ale z různých důvodu na ni zatím nenarazili, si lámu hlavu už delší dobu. Takže, abych odpověděla na Vaši otázku – myslím, že recenze návštěvnost koncertů neovlivňují, protože jestli se někomu deska líbí, tak přijde nezávisle na tom, co se napíše v recenzi (neznám nikoho, kdo by nešel na koncert své oblíbené kapely jen proto, že jim poslední desku v recenzích rozcupovali na kousky), a jestli se mu nelíbí nebo ji nezná, tak stejně nepřijde.
Někdo říká, že už ani nemá smysl vydávat nahrávky na CD. Co si o tom myslíte, jaký způsob šíření muziky považujete za nejlepší?
Já mám cédéčka ráda, ale samozřejmě nebudu lhát, že nestahuju hudbu z internetu. Co se týče šíření, tak nic rychlejšího a praktičtějšího už asi nikdo nevymyslí. Sama jsem se tak dostala ke spoustě úžasné muziky, o které bych jinak vůbec nevěděla. Ale prolistovat se opravdovým bookletem k CD, to má prostě něco do sebe – vždyť některé kapely mají booklet tak vymazlený, že to je pomalu samostatné umělecké dílo. Napadají mě třeba Květy.
Vylisovat opravdové CD není až tak drahé, to stojí 30 Kč, spíše je otázka, z čeho zaplatit studio a všechnu tu práci. Bylo by fajn, kdyby si lidi uvědomili, že umělec strávil prací na tom CD hodiny a hodiny práce, a nějak to ohodnotili (a můžou za to velké gramofonové firmy, že nástup internetu zaspali a lidi se nenaučili platit za stahování hned v počátku). Někdy je to opravdu zarážející, jak naprosto bez výčitek lidi stahují a přitom ukradnout v obchodě rohlík by se neodvážili... To já stahuji s výčitkami a když se do nějaké desky zamiluju, tak si pak stejně koupím originál :-).
Jinak pokud někdo přijde na koncert díky tomu, že si stáhl desku a ona ho zaujala, tak jsem radši, než kdyby o mně vůbec nevěděl, to je jasné... Ale bylo by fajn, kdyby se nad tím občas někdo zamyslel.
Zdá se, že tvoříte na hraně mezi folkem a rockem, je to ta pomyslná tvůrčí křižovatka? Kam vás to táhne víc?
Tuto hranici se už snažím neřešit, ono to škatulkování stejně moc nemá smysl. Jasně, když hraji koncert sama s kytarou, tak je to něco jiného, než s kapelou, ale pořád to jsou stejné písničky, naše písničky. Myslela jsem si teď po té nové kapelní desce, že už mě samotné hraní ani moc nebude bavit, ale učinila jsem zajímavý objev: i ty písně, které vznikly v poslední době a samotné s kytarou jsem je nikdy předtím nehrála, měly tedy od začátku víceméně kapelní aranže, fungují dobře na sólových koncertech s kytarou či mandolínou. To mě hodně potěšilo a povzbudilo. A například na festivalu v rumunském Banátu, což byla mimochodem akce, kterou mohu opravdu vřele doporučit, příští rok se jede znova (www.festivalbanat.cz), jsme hráli jen v duu s basákem Ivanem a zase – užili jsme si to a znělo to dobře. Takže středobodem tvorby je pro mě píseň a ta může mít více podob, více různých zpracování. A mě baví všechna.
Kde čerpáte inspiraci? Nemluvme přímo o vzorech, ale spíše o hudebním proudu, který vás v poslední době nejvíce zajímá. Tady, v Evropě, za mořem…
Z poslouchání čistokrevného českého folku jsem už vyrostla. Teď mě zajímá více hudba, která se označuje jako „alternativní“, což mi samo o sobě přijde jako úsměvný termín. Ale jestliže to mám chápat jako alternativu k tupému a nenápaditému mainstreamovému disko-popu, tak to beru. Kdybych měla být konkrétnější, tak se mi líbí například věci, které hrají na českém rádiu Wave a rakouském FM4. Docela mě láká elektronika a její spojení s písničkou.
Skládáte na hotové texty nebo je tomu naopak?
Z devadesáti procent skládám hudbu na hotové texty. Někdy se stane, že mám nějakou melodii „v záloze“ a ona se prostě k danému textu hodí, ale většinou to je tak, že mám text, sednu si na něj a snažím se tou hudbou vystihnout jeho podstatu tak, aby byl výsledek co nejpřirozenější. Aby se ta slova jen tak kolébala na melodii...
Jak si vybíráte textaře, s nimiž chcete spolupracovat?
Já si je vlastně ani nevybírám, já je prostě potkávám. Za mou dvorní textařku považuji Radku Bzonkovou – známe se přes 15 let a texty Radka píše jen pro mě (jinak ale píše či překládá spoustu věcí – kdybyste se o ní chtěli dozvědět více, tak doporučuji www.notonlyrussia.com). Ani bych neřekla, že je to nějak na zakázku, my jsme si prostě „jen“ velmi blízké, povídáme si spolu, sdílíme zážitky. A z Radky pak vypadne něco, co mi mluví z duše, ale sama bych to tak dobře nenapsala.
S dalšími dvěma textaři, Ladou Šimíčkovou a Kubou Horákem, je to trochu jiné. Ti mi prostě pošlou text, o kterém se domnívají, že by se mi mohl líbit, a on se mi buď líbí a můžu se s ním nějak ztotožnit nebo ne. S nikým jiným prozatím aktivně nespolupracuji, i když se mi občas ozve i někdo „cizí“ s nabídkou textu. Ale je fakt, že i ten textař, nejen text, mi musí být nějakým způsobem blízký, musí tam být nějaký důvod, proč zrovna my dva spolu něco vytvoříme.
Myslím, že na Křižovatce jsou opravdu silné písně, z nichž příjemně mrazí. Kupříkladu Na Lhotách. Jak se to stane, že vůbec taková skladba vznikne? Prozraďte její příběh.
Tak to je zrovna ukázkový příběh naší spolupráce s Radkou. A musím se teď sama sobě smát, protože jsem se před chvílí radovala, že vedeme rozhovor, kde se mě neptáte na taťku, a nakonec ho musím zmínit sama. Úvodní slogan „Otec, matka, křižovatka“ totiž pronesl při jedné z našich debat právě on. Já jsem brzy potom jela Radku navštívit do německé Kostnice, kde žije, a pořád mi ta slova zněla v hlavě. Bylo to na konci října 2011, v únoru jsme měli točit a mně chybělo ještě pár textů. Bylo to takové období, kdy Radka už dlouho nic nenapsala a popravdě jsem měla pocit, že naše autorská dvojice už asi nic nevytvoří. Nicméně, básnila jsem o desce, tehdy mi zrovna americký muzikant Tim Eriksen potvrdil, že přiletí do studia a bude desku produkovat, a zmínila jsem jí tento úvod textu s tím, že si na něj napíšu písničku sama a že to bude „o tom všem“ (o rodině, o těch dětských traumatech, co si každý neseme). Pak jsem se vrátila domů a po pěti dnech mi připutoval emailem hotový text na Lhoty a postupně ještě dalších asi osm textů. Zřejmě jsem svou návštěvou povolila nějaký špunt, Radka pochopila, že to s tou druhou deskou myslím vážně, a všechno to nastřádané za poslední dva až tři roky vyletělo ven. A tento text vystihla krásně: tím, že je také z Valmezu a to místo nahoře na kopci nad městem moc dobře zná, mi mohla promluvit z duše. Ona ví, jaké to je, dívat se dolů a cítit se DOMA.
Z některých vašich písní probleskuje ženský pohled na svět. Co příště, přitvrdíte?
Myslím, že probleskuje skoro ze všech, když je zpívám já, žena :-). Co se týče tématu či konceptu další desky, tak už máme s Radkou nějaký nápad, ale vzhledem k tomu, že žádný text na toto téma ještě nevznikl, nechtěla bych nic prozrazovat, ať to nezakřiknu!
Kdy lze očekávat další album? Už máte tušení, jakým hudebním směrem se vydáte?
Po prvním natáčecím dni ve studiu jsem prohlásila, že mě to tak baví, že už se těším na natáčení další desky. A to stále platí. Pravda ovšem je, že zatím jsem pro to nic neudělala. Musím začít psát nové písně. Teď na to nebyl čas ani energie, v létě se vždy spíše hraje a v zimě se pak zaleze do tepla a skládá... Ráda bych udělala další desku dříve, než za tři roky (takový byl rozestup mezi první a druhou), ale konkrétní termín ještě opravdu neplánuji.
Ženy ve vašem věku většinou úzkostlivě plánují budoucnost. Jak to máte Vy?
Já ji plánuji zásadně radostně :-).
V co věříte?
V to, že když člověk ví, co chce, a umí za tím jít s veškerou energií a vášní, tak toho dosáhne.
Dotazník K21
Lucie Redlová, písničkářka
Rok narození: 1980
Kořeny/současné bydliště: Valmez/Valmez
Vzdělání: ekonomie na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
Diskografie:
s Docuku: Meziřečí (2004), Domrtě (2007)
sólo: První, poslední (2009), Křižovatka (2012)
jako host: Žamboši – To se to hraje (2006), Zhasni – Je to tak nutný (2009), Traband – Neslýchané (2011), Květy – V čajové konvici (2011)
kompilace: Čarohraní (2003), Valmez 2004, Valmez 2009
Oblíbená kniha: Egypťan Sinuhet
Oblíbený film: Věčný svit neposkvrněné mysli
Oblíbený obraz: krajinka od uja Doda
Oblíbený člověk: můj blízký
Černobílé foto: Jevgenij Rubilin
Ostatní foto: Lukáš Lyer
| < Předchozí | Další > |
|---|
