Druhá deska divné a pomalé Lucie Redlové představuje tuto písničkářku a dceru Vlasty Redla v jiné roli než na jejím debutu "První, poslední". Kolem Lucie už dva roky funguje kapela Garde. "Křižovatka" je tak logicky ovlivněna jejím soundem. Jde o regulérní rockové album, dynamické, řízné a plné energie, navíc ochucené zvonivou mandolínou. Své stopy a tvar mu, kromě kapely, vetkli také Tim Eriksen coby producent a Ondřej Ježek se svým studiem Jámor, kde se vše nahrávalo.
Písničky Redlové jsou hodně plastické a samovolně vybízejí k obrazotvornosti. Probouzejí fantazii. Třeba nejjemnější skladba "Nalívej" člověka přenáší kamsi do Středomoří. Otevírá pohled do teplého letního večera, v němž si vítr jakoby pohrává s cingrlátky zavěšenými v okně. To vše díky přítomnosti afrického nástroje kalimby. Ještě hmatatelněji to funguje v závěrečné písni "Na Lhotách", v níž je spojení s krajinou, zcela jistě překrásnou (ač sám jsem tam nikdy nebyl), ukotveno podobně jako v landscape folku Petra Linharta.
"Křižovatka" je v textech (naprostá většina z nich pochází z pera či klávesnice Radky Bzonkové) pohledem do různých ženských rolí. Potkávají se tu různé generace. Nejlépe to vyzní v písni "Kamarádi", kde je kouzelný dialog vnučky s nasamplovanou babičkou. Stále svobodná mladá slečna je babičkou tázána: "Už máš známost, Lucinko?" nebo: "Kdy budeš mět miminko?" Potkávají se tu ale i ženy v nejzákladnějších životních rolích. Svou duši tu otevírají manželky, milenky i matky.
Lucie Redlová může v některých momentech působit jako valašská Alanis Morissette. Je to dané jednak holčičími, hodně osobními texty, jednak energií, kterou z jejího projevu cítíte. A tak, když zpívá: "Já už se nesnažím," v "Dokonalé" nebo když si s odzbrojující lehkostí hraje s dynamikou v překrásné (dvakrát podtrhuju) skladbě "Na Lhotách", vychutnáváte jedny z nejhezčích okamžiků této desky. Ty ostatně mohou být příslibem toho, že o Lucii, která tímto albem přesedlala do role folk-rockerky, ještě uslyšíme.
| < Předchozí | Další > |
|---|
