Česká televize Brno.
Je 14:55, Živě už naživo běží od 14:00, mám nazvučeno a v 15:06 máme mít s Timem první vstup (rozhovor). Kuba s Timem se řítí do dveří vrátnice. Ta navigace, kterou měl půjčenou, samozřejmě klekla, ale on to prostě našel i tak!!
Televize: máme 2 vstupy-rozhovory a 2 písně (Sběračky čaje sama, Camille´s not afraid of the barn spolu). Dá se to v archivu najít tady: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10396278677-zive-na-jednicce/312292320120048/
Já jsem teda docela hyperák, ale Honza Musil mi přišel fakt jak na drogách. No to je jedno, ostudu jsme si nepokazili a třeba nás viděl někdo, kdo nás nikdy ještě neviděl...
To k večeru nás čekalo druhé natáčení, pro Kultura.cz, a to bylo tedy o moc příjemnější (co se úrovně moderátorky týče). Paní režisérka Zuzana byla připravená a dokonce se ptala i Tima anglicky. Přijdou ještě natočit na Pekárnu pár písniček, prostříhají to s tím rozhovorem a vysílat se to bude prý 26.5.
Auto.
Volal mi Filip, jak je to s tou dodávkou, co nám půjčuje na turné. Říkám Timovi, že mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu a on říká: „Takže ta dodávka je malá jo?“ (bude nás cestovat 6 + bicí + 6 kytar + mandolína + 3 komba + basový aparát + CD a další krámy a do dodávky se dvěma sedadly vepředu místo třech bychom se prostě nevešli) – Já: „Ne, to je ta dobrá zpráva, vejdeme se tam, budou dvě řady po třech a vzadu místo. Jenže to auto nejede“.
Takže nastupuje plán C a místo do Olomouce pro dodávku že nás teda Kuba, který mezitím čekal někde po Brně a celou dobu se nudil, hodí do Hulína na vlak (abychom už nemuseli přestupovat, protože cestovat z Brna vlakem do Valmezu, to je teda fakt o ničem, to vám povím). Vyjeli jsme tak nějak tak tak, abychom ten vlak ve 20.13 v Hulíně stihli. Jedem jedem, před Kromclem to vypadá dobře, tak už se začínám pomalu loučit a říkám Kubovi, že fakt moc díky za pomoc, že bych to bez něj vůbec nezvládla (nezvládla!) a že obdivuju, jak si sám poradil s tím letištěm a vším (taky mi u Furcha vyzvedl tu novou mandolínu s novým snímačem, jupí). Načež Kuba říká: „Ty jo, já jsem tam natankoval asi na 480 km a už jedem 560“. A za 5 minut: „Kurňa, já nemám benzín“. A za chvilku „Jé, už tam zase cosi je, to záleží, na kterou stranu jedem.“ S hrůzou jsem pozorovala ručičku, která byla chvilku na nule a chvilku kousek nad ní. Minuli jsme sjezd na Kroměříž, do Hulína to bylo asi 7 km. A auto začlo dělat e-e-e-e. Automat neroztlačíš! Ovšem pánbíček stál při nás a měli jsme štěstí v neštěstí: zastavili jsme na začátku odbočovacího pruhu druhého sjezdu do Kromclu a přes pole, jen asi kilák od nás, byla benzinka! Kuba si oblékl reflexní vestu (která mu strašně sekla a shodli jsme se, že by ji jako tour manager měl nosit pořád, že mu opravdu dodává na důležitosti), vzal kanystr a běžel na benzinku. Tak jsme si dali s Timem to druhé Frisco, co tam Kuba měl, co jsme mohli jiného dělat.
Kuba je ovšem sportovec a byl zpět raz dva. Nalili jsme tam těch 5 litrů a valili honit vlak, což se nám podařilo v Bystřici pod Hostýnem.
Jedem a říkám Kubovi „To jsem tě asi přechválila, co?“ A Kuba jen suše „No to víš, tys už rozdávala metály...“
Takže ponaučení: Nikdy nerozdávejte metály před splněním úkolu!!
(tohle píšu až po skončení tour, což mě štve, ale během to fakt nešlo)
Sobota 12. 5. – FESTIVAL BRUMOVSKÝ SEMAFOR
Pohodový den! Odpoledne vyrážíme na východ do Brumova-Bylnice na krásně opravený hrad Brumov, kde se odehrává rockový festival Brumovský semafor. Tim si s náma bez zkoušky střihnul naši Nalívej a my s ním jeho Camille. Jinak byli pořadatelé velmi pohostinní, ale trochu jsme se přeli o to, čí slivovica je lepší (já si samozřejmě myslím, že ta naše). V závěru jsem si po letech užila Mňágu!
Neděle 13. 5. – ZKOUŠKA
K tomu není moc co říct, prostě jsme se v 18 sešli, sfoukli to a šli dom.
Tam mě ještě čekalo tvoření playlistu – ten papír vypadal jak nějaká matematická šifra, kreslila jsem si podrobné diagramy a grafy toho, kdo na co v čem hraje, abychom pořád neměnili nástroje (tedy hlavně já s Timem) a sestavy (něco jsme hráli sami, něco sám Tim, něco sami dva a něco všichni spolem). Byla to fuška, ale povedlo se, playlist jsme vůbec nemuseli měnit, šlapalo to!
Pondělí 14. 5. – PRAHA
A tady to opět začíná být vzrušující. Dvě hodiny před domluveným odjezdem do Prahy se dozvídám, že ta dodávka ještě není. Volám asi třem lidem, o kterých vím, že by možná mohli něco půjčit, ale nemůžou. Zachraňuje nás Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí a konkrétně vedoucí M-klubu David Schwager. KZ nám totiž dodávku půjčit může, ale řídit ji může jedině jeho zaměstnanec. David se asi během minuty rozhodne, že teda se vším praští a udělá si s námi výlet do Prahy, takže ve 14:00 dle plánu nakládáme a vyrážíme nach Prag.
První koncert, jaký bude? Hlavně si nenasadit laťku moc vysoko...
Kluci celou cestu v autě rozvíjeli drsný příběh o Kamile, která už se nebojí barana ve stodole (= Timova písnička, kterou s ním hrajem, se jmenuje Camille´s not afraid of the barn), ještě, že David je taky muzikant a žádný suchar, jinak nevím, co by si o nás pomyslel!
Zvučí Martin Černý z Rudovousu, mj. producent poslední desky Trabandu, na které jsem hrála. Kruh se uzavírá, protože dnešním kmotrem je právě Traband! Po krátké zkoušce v šatně jsme nacvičili Samičí blues na tubu, mandolínu a perkuse, zní to zajímavě. Zahrajem si to spolu po pokřtění desky – Jarda Svoboda to pojal velmi originálně, CD neznehodnotil, alébrž ho posypal zeleným čajem (odkaz na Sběračky čaje) a při písni předvedl takový ohňový tanec se zapalovači, že jsem smíchy nemohla zpívat.
Jinak super, odsýpalo to dobře, zvuk skvělý, spousta kamarádů, na konci 4 přídavky, paráda. Úplně nakonec jsem je uklidnila sama Vrbou, jinak by snad tleskat nepřestali (to víte, kamarádi, přesně vím, kteří). Škoda, že musíme v noci jet domů, no ale kdybychom tam spali, tak se stejně nevyspíme a ještě budem druhý den nestíhat...
Domů vyrážíme něco před půlnocí, hladoví jak psi (klasika, jak se člověk nenají před koncertem, tak už nikdy; o stravě muzikanta na šňůře by se asi vůbec daly psát romány!), jediné, co je otevřené, jsou benzinky a McDonalds, tak jedem tam, mají to aspoň teplé. Je minuta po půlnoci, prodejna zavřela o půlnoci, otevřené je McDrive. Už se nám nechce zpátky do auta, tak že si uděláme McWalk. Martin klepe na senzory „Dobrý deň, zme tu správně v tym mekdoňalds?“, jenže tam mají asi buňky, které berou jen tuny plechu, protože se nic neděje. David teda jede pro auto...
Ještě jednou vzdávám hold Davidovi, který to nakonec odřídil celé tam a zpět a ještě zastal i roli prodavače cédéček (což měl dělat Kuba, který se ovšem do auta už nevešel)!!
Dojeli jsme ve 4h ráno a rovnou nanosili všechny věci dozadu do M-klubu, kde jsme měli mít další koncert. Geniální Milánkův nápad „A že bychom to zrovna i nazvučili?“ jsme v tuto hodinu přece jen zavrhli...
Úterý 15. 5. – VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ
Hrajem doma, konečně aspoň jeden den nemusím řešit auta a dopravu (ale čeká to pak na mě v noci po koncertě). Martin mi půjčuje felišku, abych mohla zajet na Vsetín do rádia Valašsko, kde jsem měla mezi 14 a 15 naživo povídání a dokonce pustili i asi 3 písničky z desky. Pak v Hrachovci vyzvednout frgály, které mi sponzorsky věnovalo Cyrilovo pekařství a v 18h už zvukovka v M-ku.
Ode dneška se šestým členem naší posádky konečně stává můj bratr Kuba – bude řídit (bude-li co), pomáhat nosit, prodávat cédéčka&další produkty a taky zpívat druhé hlasy (Pilota, Podzim a Lhoty).
Koncert – doma je to vždycky těžké, maminky a babičky mě v mojí pauze, kdy hraje Tim sólo, spíš rozhazují (proč mezi ty lidi lezu?? Měla jsem zůstat vzadu), na pódiu je mi líp, šlape to, řekli jsme Timovi, ať si tu svoji elektriku klidně přidá, tak to tam pěkně solí.
Kmotrem je Borek Pobořil, zástupce hlavního sponzora desky Bonveru; řeč bere velmi vážně (připravil se!), což vyvažují kluci, kteří dělají opičky a fotbalisty jak při přímém volném kopu; polívá to demižónem slivovice (jak jinak ve Valmezu!) a my to pak hrnem až do konce.
Po koncertě všichni paří, konečně se nemusí řídit, jen já sháním auta, abychom měli ve středu čím odjet do Brna (s dodávkou už definitivně nepočítám). Nakonec nás zase zachraňuje David Schwager (ta odměna bude muset fakt stát za to!), který nám slíbí půjčit svůj osobák, a druhé auto bude od Brunka Bednáře, mamčiného bratrance. Hurá, jdu se taky bavit (i když většina lidí už zmizla, přece jen se jde druhý den do práce)!
Středa 16. 5. BRNO
Ivan s Milanem mají ve Zlíně nějakou zkoušku jejich studia pedagogického minima, takže vyjeli Ivanovým autem (kterým si on ovšem až do Brna netroufá) dřív. My je následujeme dvěma auty (já + Tim, Kuba + Martin), ve Zlíně je naberem a fičíme do Brna. Naše posádka (Martin si teď přelezl k nám, protože se vyzná po Brně) míří do rádia Proglas, kde máme v 16h natáčení rozhovoru pro pořad „Jak se vám líbí“ (vysíláno 18. 5., v archivu zde: http://www.proglas.cz/detail-poradu/2012-05-18-19-15.html) s Milanem Tesařem. Pak se přesunujeme k Pekárně a stíháme dokonce ještě i večeři.
Na Pekárnu přichází štáb z ČT natočit ty záběry pro Kultura.cz, tak si tam štelujou světla a tak, nám to nevadí. Ale lidem asi jo, jsou dneska nějací chcíplí. Nebo za to může ta stolová úprava, kdy vzadu jsou stoly a židle a vepředu je místo, jenže tam nikdo nepůjde, protože by zavazel těm, co vzadu sedí? Nebo máme třetí kritický den a nevalíme to s takovou energií, jak bychom měli? Nevím, mně se hraje obecně dobře, i když mě rozčilujou lidi, co na baru hulí, přesto, že během koncertu se tam má nekouřit...
Dnes křtí vydavatel desky Milan Páleš a to velmi stylově – zelenou. Trochu jsem se vyděsila, když jsem ji uviděla, ale měl to vymakané – prý ať máme na každé křižovatce zelenou! Milé.
Na koncert dorazil taky tatínek s bratrem a pak jsme se všichni přesunuli do Tramtárie spát. Teda, spát se samozřejmě nešlo hned, ještě jsme si s Milánkem museli dát mač ve šprtci, ztratit, zlomit a slepit hokejku, dát pár songů u kytary, spočítat všechny hvězdy a tak vůbec...
Čtvrtek 17. 5. ZLÍN – poslední koncert
Poprvé za celé turné se můžeme v klidu vyspat (do dvanácti!), najíst, nikam nespěchat – bomba! Bratr Honza uvařil báječné maso s bramborama, čučeli jsme na hokej, pofotili se a před 16h jsme vyrazili do Zlína do naší oblíbené Šopénky (už jsme tu hráli potřetí).
Ten hokej nám trochu zavařil, zrovna čtvrtfinále doprčic, takže přišlo míň lidí, než když jsme tu hráli vloni či předloni, ale – super koncert. Prostě jsme si naposled skvěle zahráli, byla to důstojná tečka za tím naším případem!
Kmotřičkou byla Jitka Šuranská, moje kamarádka a bývalá souputnice z Docuku. Donesla skvělou tatínkovu slivovicu, kterou nám pak vypila naše spřízněná kapela 4DOGS (půl naší kapely řídilo, to je fakt pech), což mě trochu mrzelo, ale tak zas bylo fajn, že kluci z Valmezu dojeli. Pupík se Zdravím zvýšili počet lidí, kteří došli na dva koncerty naší šňůry, na 3, úžasné.
No a ten hokej jsme vyhráli, tak aspoň tak!
Ze Zlína jsme odjížděli po dvojicích třemi auty a naprosto bez domluvy jsme se všichni sešli na kafi na benzínce na Vsetíně. „Nedáme zkoušku?“
V noci ještě vrátit auto do Zašové a druhé ke KZ a je konec.
Sobota 19. 5. – SKAUTSKÁ ALTERNATIVA
Úplným závěrem Timova pobytu v ČR je ovšem vystoupení na festivalu Skautská alternativa v Praze na Vltavské (na zahradě/dvorku klubovny). Tim si myslel, že si celou dobu dělám s tím názvem srandu, nechápal totiž, jak by mohli Boys Scouts organizovat festival, na kterém se normálně podává pivo a vodka. Něco takového by v USA prý bylo nemyslitelné. Takže byl úplně hotový, když to tam viděl, když viděl ty skauty, co jsou úplně normální lidi a muzikanti a pařmeni :-) Program byl bohatý, Poletíme? jsme bohužel nestihli, ale stihli jsme Byl pes, Kojoty Fandy Holého, který nás tam pozval, a před Timovým vystoupením slovenské Živé kvety.
Timův set byl podle mě nejlepší ze všech, co na této šňůře odehrál – tedy myslím tím, že byl nejlépe přijat. Od prvních tónů (první dvě písně dal Tim bez nástroje, jen zpíval, a to se prostě člověku ježí chlupy) byl v publiku cítit obrovský zájem a obdiv. Na konci jsem se k němu měla připojit na 3 písničky (Sběračky, Nalívej a jeho Camille) a kdybych se na něj mohla nějak telepaticky napojit, tak mu vzkážu, ať mě tam nevolá, ať to dohraje sám, protože mu to prostě skvěle šlapalo samotnému!! No ale telepatie mi nešla, takže mě tam zavolal a koncert jsme dohráli spolu – poslední písničky za přítomnosti policistů, kteří prý pravidelně ve 22:01 přicházejí akci stopnout. Tito byli asi dobře naladění (a asi se jim Tim taky zamlouval!), protože říkali, ať klidně přidá, ať hraje, dokud si někdo nepřijde stěžovat (fakt nevím, kdo by si mohl stěžovat, žádné baráky tam nejsou, možná lidi čekající na zastávce tramvaje??). Takže Tim přidal sám ještě dvě klidnější a to byl konec festivalu – tedy jeho oficiální části. Muzikanti všech kapel se pak spojili, vytáhli kytary, banja, housle, harmošky a tamburíny, a pařilo se dlouho do noci. Docela mi to připomnělo tu první noc v Náměšti, kde jsme se s Timem seznámili – pořád se mě na to všichni ptají, jak jsme se dali dohromady – no jak asi?? Prostě se pařilo a zpívalo a my jsme si zkrátka padli do noty. Tim je z toho zpívání u táboráku (někdy bez táboráku) u nás nadšen, prý se taky musí naučit nějaké songy na „social singing“ pro příště...měl by!
No, takže to byla úplně ta nejmilejší tečka za tím jeho desetidenním pobytem, v pondělí brzo ráno odletěl a ...já jsem se jela z toho všeho vzpamatovat ke kamarádům na chatu do Slezska.
