Lucie Redlová

Dnes na den přesně slavím 15 LET SÓLOVÉHO HRANÍ. To první vystoupení byly 3 písničky (z toho jedna převzatá) jako předkapela své tehdejší kapele Docuku na benefičním koncertě ve Valmezu pro postižené povodněmi v Čechách.
STŘIH
Jedu vlakem na festival Banát. Vlakem poprvé, celkem pošesté (jako jediná účinkující jsem nikdy nevynechala). Bojím se, že už nebudu mít poslední den festivalu, kdy vystupuji, hlas. Běham cesty to měním a bojím se, že nebudu mít hlas, než dojdu z mého vagónu č. 12 do vagónu č. 6 za kamarády, protože se zaseknu v osmičce s Vasilovým Rubášem (a dalšími) a zpíváme o 106. Ve vlaku vůbec nespím, první den na festivalu jdu spát až v 6:30 a tak nějak podobně to pokračuje až do dne mého vystoupení. To si ještě ráno střihnu Beatles set s kluky z Vees a když pak jdeme průvodem na krajanský festival, nemohu nezpívat Vysoký jalovec, Okolo Hradce a další písně do kroku. Výsledkem je, že před mým vystoupením už mě bolí byť jen mluvit.
STŘIH

Začínám zpívat první písničku. Hlas mi přijde takto nakřáplý vlastně sexy, ale stále nevím, jak dopadne vyřvávání výšek. Dostanu se k tomu místu a - adrenalin evidentně funguje. Nic nebolí, vyřvu vše, jak potřebuji. Od té doby se nebojím už ničeho. Užívám si skvělý koncert se skvěle rozpařeným kotlem a lidmi, kteří se za těch 5 let stali mými přáteli. Na poslední písničku si zvu bubeníka Láďu Šišku, se kterým jsem se den předtím po jeho vystoupení s Budoárem staré dámy domluvila, že by si se mnou mohl zahrát (a píseň jsme během zvukovky tak nějak prolítli). Energie davu se samozřejmě ještě zvětšuje. Užívám si tu komunikaci, úsměvy, napojení. Dav chce více, jdu přidávat. Znovu zvu Láďu, ačkoli následující píseň nikdy neslyšel. Jen ho varuju, že tam bude stopka. Po stopce je ztišení a pak se to má zase rozjet. Očima mu telepaticky předávám informaci o dalším vývoji písně a v jeho očích a úsměvu čtu, že všechno bez problémů pochopil. V moment, kdy se to znova rozjede, jsme tak napojení, že radostí vyskakuju a pištím, Láďa řve taky. TOHLE jsou ty chvíle, pro které to děláme. Nebylo jich za těch 15 let tak málo, ale jsou vzácné a já si je hýčkám! Na tento koncert se vyplatilo počkat si na poslední (no, vlastně předposlední, ještě nás čekala cesta vlakem, kterou jsem - hádejte - zase vůbec nespala) den! Lépe jsem to výročí nemohla oslavit.
DĚKUJI VŠEM, KDO MĚ TĚCH 15 LET PROVÁZELI!!!!!