Jste zde: Úvodní Press Nenápadná síla obyčejných příběhů
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size
Vyhledat

Lucie Redlová

Slideshow
 

Nenápadná síla obyčejných příběhů

Fullmoonzine.cz, recenze, Martin Řezníček, 15. 5. 2018, originální umístění článkuazde
"Přesto se zdá, že je s nimi zpěvačka ztotožněná, a vyprávění o nejistotě spojené s blížící se čtyřicítkou, o setrvačné lásce z povinnosti, o neschopnosti fungovat ve vlastní rodině, deziluzích a snaze neopakovat stejné chyby jako naši blízcí působí upřímně a uvěřitelně. A právě v tom tkví nenápadná síla obyčejných příběhů, s nimiž je tak snadné se ztotožnit."

 Písničkářka Lucie Redlová vydala své druhé a zároveň poslední sólové album už před šesti lety. Od té doby se věnovala spíše jiným projektům, jako je MDŽ (Muzikantky, Dámy, Ženy), který tvoří společně s Jitkou Šuranskou a Beatou Bocek. S vlastní nahrávkou přichází až letos, dle vlastních slov ve snaze najít způsob, jak se vyrovnat s krizí středního věku, s nejistými rodinnými vztahy - a jak odpustit. Tomu odpovídá i zvuk nahrávky, který ve srovnání s předchozí folk-rockově laděnou deskou Křižovatky vyznívá měkčeji a klidněji... někde na hranici indie folku a popu.

„Bylo to z lásky, nebo ze žádosti," ptá se Redlová v úvodní písni Otázky a nechává nás v nejistotě, zda věřit spíše pozitivní melodii a lehkému tónu hlasu, nebo vážně vyznívajícím slovům. Dobře vystavěný rozpor se definitivně rozuzlí až v posledním tíživém verši: „Kde je ta láska, z níž jsem se narodila?" Druhá píseň sází taktéž na kontrasty. Barová atmosféra kreslená línou funky basou a ozvláštňovaná tajemnými syntetickými smyčci bere rychle za své v čistě folkovém refrénu, v němž má hlavní slovo mandolína a moravsky vyslovované měkké „i". Třetí skladba je pak kombinací Radůzy a Ille - ráznosti a křehkosti. Váhání mezi více polohami a protikladnými částmi udržuje napětí a propůjčuje písním záhadnou nepředvídatelnost moravských lidovek.

Jen texty skladeb od tří různých autorů působí poněkud rušivě. Střídmě poetické verše Iva Cicvárka v první písni neladí se Švancovými surreálně romantickými obrazy v druhé Až uzamkneme nebe. Skoro absolutní rým ve Vzpomínej zlehka („Neviř sedlinu ve víně... dívej se zpátky nevinně...") pak zní až úsměvně. Přesto se zdá, že je s nimi zpěvačka ztotožněná, a vyprávění o nejistotě spojené s blížící se čtyřicítkou, o setrvačné lásce z povinnosti, o neschopnosti fungovat ve vlastní rodině, deziluzích a snaze neopakovat stejné chyby jako naši blízcí působí upřímně a uvěřitelně. A právě v tom tkví nenápadná síla obyčejných příběhů, s nimiž je tak snadné se ztotožnit.